Příběh: Bozkovského dům
„Tady to končí, mistře, ani jeden penjač navíc!“ zakřičel malíř a s prudkým pohybem štětce doplnil poslední rudý lístek růže do vavřínového věnce.
Jiřík Bozkovský stál v chladném stínu podloubí a mračil se na mokrou omítku. Vzduchemouvaný pýl z náměstí se mísil s ostrou vůní čerstvého vápna a vlhkého kamene. Jiřík přejel prsty po hrubém povrchu dioritového portálu a pak pohlédl nahoru, kde se na fasádě tyčil jezdec z Rožmberka. Ten pohled byl mocný, téměř hmatatelný, jako by jezdec kdykoli okamžik vyjel ze zdi přímo do prachatického blata.
„Zaplatím ti, až uvidím, že barvy vydrží první mrazy,“ odsekl Jiřík a zlomil v prstech suchou větvičku.
Malíř jen zvrzal očima. Věděl, že Bozkovský není zvyklý dávat peníze snadno. Přišel z moravských Boskovic s ambicemi, které přesahovaly velikost tohoto města, a dům, který získal sňatkem s vdovou Kateřinou, měl být jeho monumentem. Všechno zde muselo být nejlepší: mohutný rizalit, klenby s hřebínky, arkýře, které vyčnívaly do prostoru jako oči sledující každého, kdo vstoupil do Solní ulice.
Když se však stmívalo a v podloubí zůstaly jen dlouhé, deformované stíny, stalo se něco, co Jiřík nedokázal vysvětlit. Stál v tichu svého domu, když najednou uslyšel rytmický zvuk. Nebylo to tloučení srdce ani kroky sloužících v zadním důmě. Byl to zvuk kopyt. Pravidelné, těžké dopady o kamennou dlažbu, které se ozývaly přímo v prostoru podloubí, ačkoliv venku nebyl jediný živý člověk.
Jiřík vyběhl z portálu. Vzduch byl ledový a páchl po blíživém dešti. Podloubí bylo prázdné. Jenvymalované erby měšťanů v jejich věncích se na něj dívaly z tmy. Přesto zvuk pokračoval. Kopyta zněla, jako by jezdec kroužil kolem rizalitu, tloukl kopyty o zem a pak prudce zastavil. Vteřinu poté se ozval hluboký, hrdelní ržhavý zvuk, který otřásl okny v přízemí.
Jiřík ztuhl. Podíval se nahoru na malbu rožmberského jezdce. V šeru stál jezdec na svém koni, nehybný a hrdý. Jenže něco bylo jinak. Jiřík si byl jistý, že jezdec v malbě měl v ruce uzdu nataženou doprava. Nyní však jezdec držel uzdu pevně vlevo, jako by právě krotil zvíře, které se chtělo vytrhnout.
„To není možné,“ zašeptal Jiřík a pocítil, jak mu mrazí v zádech.
Následovalo několik nocí stejného rituálu. Každý večer, přesně ve chvíli, kdy slunce zmizelo za střechami Prachatic, se v podloubí ozval zvuk koně. Nebyl to vítr, nebyl to klam. Bylo to přítomnosti někoho, kdo nepatřil do světa z masa a krve, ale do světa barev a pigmentů. Jiřík se pokusil malíře přivolat zpět, aby opravil chybu v omítce, ale mistr zmizel z města bez stopy, jakmile si uvědomil, že nedostane slíbené mince.
Jiřík začal trávit noci v podloubí. Seděl tam s olejovou lampou, která vrhala blikavé světlo na klenby, a čekal. Jednou nocí, když zvuk kopyt ustal přímo před ním, pocítil na tváři horký, vlhký průvan, jako by k němu někdo přitlačil nozdry velkého zvířete. Chtěl zakřičet, ale hlas mu uvízl v hrdle. V tu chvíli uviděl, jak se z malby na fasádě uvolňuje šedý prach, který klesal k zemi jako sníh, ačkoliv byl srpen.
Když ráno přišla Kateřina, našla Jiříka stát v transu před zdí. Díval se na malovaného jezdce, který byl nyní opět v původní poloze. Jenže v podloubí, tam, kde byly vymalovány erby a motta, se objevila nová, malá stopa kopyta v omítce, hluboko vrytá do zdi, jako by ji tam někdo vrazil skutečnou silou.
Jiřík už nikdy nepromluvil o tom, proč odmítal zaplatit malíři zbytek částky. Někteří říkají, že se bál, že mistr do barev přimíchal něco, co dům proklelo. Jiní tvrdí, že jezdec z Rožmberka jen připomínal majiteli, že moc a kameny jsou pomíjivé, ale stíny zůstávají.
Kdo dnes prochází podloubím a hledá nápis o nezaplacených malířích, možná v tichu uslyší, jak někde hluboko v kameni stále tlouče kopyta koně, který odmítá zůstat jen obrazem na zdi.