Příběh: Chvojkovy lomy
„Když jsem ji viděl poprvé, byla tam jen ona – a nic jiného.“
Stál jsem na okraji lomu, kde se zelené svahy klaněly jako opuštěné moře, a díval se na ni. Voda jezírka byla tak klidná, že bych v ní mohl číst vlastní odraz, ale místo toho tam plaval jen ten bílý maják – Obří věž, jak ji nazývali. Byla tam už dávno, devět metrů keramiky, které se tyčily nad vodou jako něco, co sem nepatří. A přece tam byla. Jako by čekala.
„Co to vlastně je?“ zeptal jsem se tehdy svého kamaráda Jirky, který tu pracoval jako zahradník. On jen zvedl rameny a vyfoukl kouř z cigaretky. „Něco od toho Hostašiho. Říká se, že když se na ni podíváš ve správnou chvíli, uvidíš něco, co tam není.“ Já jsem se usmál, ale ve večerních hodinách, když jsem přicházel pozdě, když se park vyprázdnil a lampy hořely jen v amfiteátru, jsem si všiml, že maják… *dýchá*.
Nebylo to vidět okem. Nebylo to ani slyšet. Bylo to jako teplo, které se rozlilo z hlíny, jako by se uvnitř něčeho pomalu otáčelo. A jednou večer, když jsem šel kolem, uslyšel jsem hlas. Ne z věže – z vody. Jako by někdo šeptal mé jméno pod hladinou.
„Kdo jsi?“ zeptal jsem se nahlas.
Odpověď přišla okamžitě – ne z vody, ale z majáku. Nebo z něčeho uvnitř něj. *„Tady jsem byl dřív, než tu byl park.“* Hlas byl suchý, jako prach z pískovce, ale zněl jako ženský. Starý, unavený ženský hlas.
Jirka mi nikdy nevěřil. Říkal, že jsem měl po práci v lomu halucinace. Ale já jsem věděl, že to není pravda. Protože od té chvíle jsem začal chodit do parku každý večer. A každý večer jsem slyšel jiný hlas. *„Tady ležely kosti.“* *„Tady jsme se scházeli, když bylo všechno jiné.“* *„Tady jsem zapomněla klíč.“*
Jednou jsem se odvážil dotknout se majáku. Hlína byla teplá, jako by ji právě vytáhli z pece. A když jsem ji stiskl, ucítil jsem něco tvrdého uvnitř – jako by v ní bylo schováno něco malého, kovového. *„Vezmi mě,“ šeptalo to. *„Ale neodcházej dál.“*
Vzal jsem to domů. Byl to klíč. Starý, zrezivělý, s nápisem, který jsem neuměl přečíst. Ale věděl jsem, že patřil někomu, kdo tu byl dřív, než sem přišli umělci, dřív, než sem přišli lidé. Někomu, kdo tu zanechal stopu v hlíně a čekal, až ho někdo najde.
Teď klíč visí nad mé postelí. A když se maják v parku začne „dýchat“ silněji, já vím, že je čas jít zpátky. Protože tam něco čeká. Něco, co nechce, aby ho zapomněli.
A já nechci být ten, kdo zapomene.