Příběh: Dívčí lyceum spolku Ludmila
„Sestra Markéta držela svíčku tak pevně, že jí prsty zčervenaly od tepla vosku, který se kapal na pergamen. Psaní bylo zakázáno, ale ona už nemohla přestat. Rukopis ležel před ní jako otevřená rána – každé slovo, které na něj přenesla z paměti, bylo jako bodnutí jehlou do dlaně. *Abychom poznali pravdu, musíme ji najít v tichu, kde nic neodhalí.*“
Větrník nad stropem tělocvičny se otáčel pomalu, jako by se bojoval s vlastní tíhou. Jeho kovové zuby skřípaly, když se dotýkaly stěny, a Sestra Markéta zvedla hlavu. V okně se odrážely její oči – velké, černé jako noční nebe nad Vltavou, když se nad ní sklánějí hvězdy. Tady, v klášteře Ludmily, kde dívky učily šít a vést domácnost, se tajila i ona – Sestra Markéta, která uměla číst latinu a řecké rukopisy, které nikomu nesměla ukázat.
„Ty jsi zase tady,“ zavrčela Sestra Alžběta, když vstoupila s košem plným prádla. „Myslela jsem, že jsi už odjela do pensionátu.“ Markéta neodpověděla. Její prsty se pohybovaly nad stránkami rychleji, než by měla. Byla to kopie starého spisu, který našla v podzemí – mezi zchátralými truhlami, kde se skryli uprchlíci před husity. Napsal ho někdo, kdo věděl, že pravda není v modlitbách, ale v tom, co se děje za zdmi kláštera.
„Slyšela jsi, co říkají v městě?“ Alžběta se postavila za její rameno, vůně levandule z jejích rukávů se mísila s prachem starých knih. „Říkají, že v Mlýnské stoce se potápějí lidé, kteří hledají poklad. A ty… ty jsi jako ryba v akváriu, která se neustále otáčí kolem něčeho, co vidět nemůže.“
Markéta zavřela knihu. „Není to poklad. Je to varování.“ „Varování před čím? Před Bohem? Před světem? Nebo před tím, že jsi jen dívka, která se chová jako muž?“ Alžběta se usmála, ale v jejích očích nehrál žádný světlo.
V tu chvíli se dveře náhle otevřely. Do místnosti vtrhl chladný proud vzduchu, přinesl s sebou zápach vlhka a něčeho ještě horšího – zápach spáleného papíru. Otec Guardián stál na prahu, jeho tvář byla bledá jako vápno na stěnách kaple. „Sestra Markéta. Jdi se mnou.“
V srdci jí ztuhlo. Znala ten pohled. Znala ho z nočních můr, kdy ji pronásledovaly stíny dětí, které zemřely na mor. „Co se stalo?“
„Nalezli jsme ho v zahradě.“ Jeho hlas zněl jako kámen, který se valí po schodech. „Rukopis. Ten, o kterém jsme mluvili. Je celý vyhořelý. A s ním…“ Otec Guardián se naklonil blíže, jeho dech voněl po bylinkách. „S ním spálili i tu, která ho ukrývala.“
Markéta se nemohla hnout. Věděla, že to není pravda. Věděla, že ona je ta, kdo ho měl. Ale když se podívala na své ruce, viděla na nich černé skvrny od sazí – jako by ji někdo předtím dotkl.
„Musíš ho najít,“ šeptal Otec Guardián. „Nejen pro nás. Pro všechny.“ „Proč?“ Markéta se zvedla. „Proč bych měla věřit tobě? Ty lžeš jako ostatní.“
„Protože,“ řekl tiše, „ten rukopis není jen varováním. Je to klíč. A ty jsi jediná, kdo ví, kam vede.“
V okně se zasekla kapka deště. Markéta ji sledovala, jak se vlní po skle, než spadne do šeru Mlýnské stoky pod nimi. Někde tam, mezi kameny a rozbitými sklenicemi, leželo její rozhodnutí.
V noci se proplížila z kláštera. Větrník nad tělocvičnou se zastavil, jako by čekal. Když přišla ke stoku, voda byla černá jako inkoust. Markéta se pokusila zapamatovat si každé slovo z rukopisu, které stihla přečíst – o tajné bráně pod klášterem, o pokladu, který není zlato, ale něco, co může změnit svět. Ale vzpomínky ji opouštěly, jako by je někdo vymazával z její paměti.
Když se vrátila, čekal na ni Otec Guardián. V ruce držel svíčku. „Věděla jsem, že přijdeš.“
„Co je to?“ Markéta se nedokázala podívat mu do očí. „Co je ten klíč?“
On se usmál. „Není to pro tebe, dítě. Je to pro ty, kdo přijdou potom.“ „Ale já… já jsem ho viděla!“
„Ano.“ Jeho hlas zněl jako soud. „Protože jsi jedinou, kdo ho může najít. Ale teď už víš příliš mnoho.“
Markéta utíkala. Utíkala po schodech, které vedly dolů, do temnoty, kde se mísily stíny a vzpomínky. Když se zastavila u posledního schodu, slyšela za sebou kroky. Ale když se otočila, nikdo tam nebyl.
Teprve ráno, když se probudila na tvrdém lůžku v pensionátu, zjistila, že na její ruce jsou nová jizva – jako by ji někdo ránil nožem. A v dálce, za oknem, se tyčily věže kláštera, jako by se smály.
Někde v podzemí leží pravda. A někdo ji stále hledá.