Příběh: Důl Schoeller
"Pánové, tohle pivo je jako černouhelný prach – vezme vám dech, ale po chvíli ho máte v krvi!"
Hospoda *U Černého Bára* voněla kouřem, slaninou a něčím, co se nedalo pojmenovat – možná starými nářadími, možná zbytky po tom, co se dneska v dole Schoeller podařilo. Na lavici u okna seděl starý mlynář Jindřich *Kostka* z Libušína, který mlýn vlastnil už od doby, kdy byl první postaven na rybníku, a teď si ho šlechtic z Prahy chtěl koupit za slovo „slušné peníze“. Kostka na to jen mrkl a přikývl k poháru, který mu podával hostinský Matěj.
„Takže vy, pane šlechtice, chcete můj mlýn, protože ho viděl vašin inženýr na mapě a řekl, že by se tam hodilo něco jako… *moderní strojírna*?“ Kostka se usmál tak, že se mu na tváři objevily vrásky jako na starém dubu. „Ale já vám řeknu, pane, že ten mlýn už stojí na tom místě, kde stál před sto lety, a kdo ho koupí, koupí i ty duše, co v něm zbyly.“
Šlechtic, pan *Vilém z Hradce*, se zakabonil. „To je povídačka, Kostko. Mlýny jsou jenom mlýny.“
„Ano, pane, ale tenhle mlýn má jednu zvláštnost.“ Kostka se naklonil a snížil hlas. „Když na něj fouká vítr ze severu – a víte, jaký vítr fouká ze severu, když přijde z dolu Schoeller? – tak se v noci ozývají hlasy. Ne z mlýna, ale *z uhlí*.“
Hostinský Matěj, který celou věc poslouchal s pohárem v ruce, vydechl: „To je proto, že tam v padesátých letech pracoval ten *Mrázek*. Ten, co…“ Zavrtěl hlavou. „No, vy víte. A když ho popravili, tak jeho duše zbyla v uhlí, které vyváželi z jámy. A teď, když fouká vítr, tak se to uhlí v mlýně rozptyluje a… no, slyšíte je.“
Vilém z Hradce se napřímil. „To je absurdní.“
„Já vám dám důkaz.“ Kostka se podíval na hodiny na zdi – staré, s cínovým ozubením. „Za hodinu začne foukat severák. A když se to stane, tak se vám mlýn začne otáčet sám. Bez vody, bez větru, jen tak pro radost.“
Šlechtic se zasmál. „To je blábolení.“
„Tak si dejte sázku, pane. Kdo vyhraje, ten dostane mlýn zdarma.“ Kostka vytáhl z kapsy malý pytlík. „A já vám ještě dám něco navíc – tenhle prach. Když ho nasypete do mlýnského kola, tak se to kolo začne točit rychleji než kdy jindy. Ale pozor, pane – když to kolo zastavíte, tak se nikdy nepohne.“
Vilém z Hradce se podíval na prach, pak na Kostku. „Co když to není pravda?“
„No tak si to zjistíte.“ Kostka se usmál. „Ale já vám řeknu jedno: ten mlýn nikdo nekoupil od té doby, co jsem jim to povídal. A vy si teď můžete jít a říct, že je to jenom povídačka. Ale když se vám mlýn začne otáčet sám…“ Zavrtěl hlavou. „No, tak se na mě přijďte stěžovat.“
Šlechtic odešel. A když za hodinu začalo foukat ze severu, tak se mlýn * skutečně * začal otáčet. Ale nejen mlýn – celá vesnice slyšela, jak se v něm ozývají hlasy, jako by někdo tam pracoval i dneska.
A když Vilém z Hradce přišel druhý den, aby se vyptával, našel u mlýna jen Kostku, který si klidně pil pivo a mrkal na něj.
„Tak, pane šlechtice, jak se vám líbí můj důkaz?“
Vilém z Hradce se podíval na mlýn, pak na Kostku. „Vy jste mi podváděl.“
„Ne, pane. Já jsem vám jenom řekl pravdu.“ Kostka se usmál. „A vy jste si ji chtěl koupit za peníze.“
Šlechtic odešel. A mlýn stál dál. Stejně jako důl Schoeller, který se v noci ozývá, stejně jako ty hlasy v uhlí, které nikdo nechce slyšet.
A když se vám někdy podaří projet kolem Libušína za tmy, a fouká severák, tak si pospíchejte. Protože někde tam dole ještě někdo pracuje. A čeká, až ho někdo vyslechne.