Příběh: Dům Bílý zvon
„Ustup, ty blázne, nebo ti zlomím prsty!“ zařval Mikuláš a prudce odrazil ruku svého pomocníka, který se pokusil zastavit jeho šílený pohyb.
Štětce v jeho sevřené pěsti byla nasáklá hustou, bílou barvou, která v šeru komnaty zářila jako tekuté stříbro. Mikuláš neviděl lidi kolem sebe, neslyšel ani hádky na náměstí pod jeho okny. Viděl jen tu prázdnou plochu zdi, která ho volala. S divokým pohledem v očích přitiskl štětle k kameni a s jedním prudkým tahem vykreslil obrys zvonu. Nebyl to obyčejný obraz. Linie byly tak ostré, že se zdálo, jenby stačilo dotknout se je prstem a člověk by se pořezal o studený kámen.
Vzduch v domě byl těžký vůní lněného oleje a starého prachu, mísící se s pachem vlhkého sklepa. Mikuláš se tř्हasil, ale ruka mu neukázala jedinou chybu. Kdyby někdo z Bechyně v tu chvíli vstoupil dovnitř, našel by muže, který už dávno přestal spát. Pod očima měl hluboké černé žláby a rty muvyschly do bíla.
„Kde jsi vzal tu barvu?“ vydechl pomocník tichým, zastrašeným hlasem. „Ta bílá... ona se nehýbe jako obyčejná farba. Ona září svým vlastním světlem.“
Mikuláš neodpověděl. Jen s tichým, chraplavým smíchem dopisoval do spodní části zvonu čísla a slova, která vypadala, jako by je vyvrtal samotný ďábel do skály. Jakmile však dopřál poslední tah a odložil štětec, v domě nastalo absolutní ticho. Zvuky ulice, křik obchodníků a ržení koní náhle utichly, jako by někdo přislápl neviditelné víko na celý svět.
V tu vteřinu se z hloubky stěny ozval zvuk. Nebyl to hluk zvenčí, ale hluboký, vibrující tón, který otřásal kostmi i zuby. Byl to zvuk zvonu, ale žádný kovový nástroj v celém městě nezníl tak čistě a zároveň tak děsivě. Pomocník s hrůzou pozoroval, jak se bílá barva na zdi začala mírně vlnit. Obraz zvonu přestal být jen malbou; začal pulzovat v rytmu lidského srdce.
Mikuláš přiložil ucho k bílému symbolu. Zavřel oči a jeho tvář se zkroutila v úžasu. „Slyšíš to?“ zašeptal. „Oni volají. Volají z míst, kde už není čas.“
„Kdo volá, pane?“
Mikuláš se na něj podíval, ale v jeho zornicích už nebylo vidět nic lidského. Jen bílá prázdnota. Bez jediného slova natáhl ruku a dotkl se svého díla. Ve chvíli, kdy se jeho kůže spojila s bílou barvou, ozval se poslední, ohlušující úder zvonu, který rozbil všechna skla v místnosti.
Když pomocník po šoku otevřel oči a otřásl hlavou, aby zahnal zvonění z uší, byl v místnosti sám. Mikuláš zmizel. Nebylo po něm ani stopy, žádné otevřené dveře, žádná cesta únikem. Zůstal jen ten bílý zvon na zdi, který teď vypadal nehybně a mrtvě, jako obyčejná ozdoba z kamene. Jenže barva byla stále mokrá, i když od té doby utekly hodiny.
Pomocník se dotkl znaku a ucítil, jak mu z prstů odtéká teplo. Místo chladu kamene cítil pod kůží jemné, rytmické tloukání, jako by uvnitř zdi někdo žil a snažil se vybourat ven. V panice utekl z domu a nikdy se do něj nevrátil, ale zbytek života tvrdil, že v tichých nocích, když město spalo, z fasády domu vycházel slabý, bílý svit a vzduchem se nesl zvuk, který nepatřil do tohoto světa.
Dnes tam ten bílý znak stále visí, tichý svědek události, která popírá rozum. Kdo se zastaví před domem a dlouho se dívá do bílé barvy, může pocítit, jak mu v hrudi začíná tlouci stejný rytmus, který kdysi pohltil malíře Mikuláše.