Příběh: Dům čp. 12
Matěj prudce odhodil těžkou, mokrou stěrku stranou a nechal na nové, hladké zdi stékat vápennou kaši. Vůně čerstvého vápna a mokrého kamene ho pálila v nose, ale nebyla to ta vůně, která ho trápila celou noc. Byl to ten podivný, nepochopitelný pach sladkosti, který se vznášel kolem domu čp. 12, ačkoliv v něm nikdo nevařil a nikdo neprodával žádné cukrovinky.
„Ty tři otvory nahoře, Matěji... Proč jim nebudeme dát sklo?“ Václav, městský písař, se k němu přiblížil a jeho boty hlasitě klapaly po kamenné podezdívce, která vyrovnávala sklon svahu.
Matěj se narovnal, vztekle si otřel čelo špinavým rukávem a podíval se na úředníka. „To nejsou okna, pane písaři. To je atika. Má to držet střechu a vypadat důstojně, přesně jak jsme se domluvili. Mají být slepá. To je v plánu.“
Václav však neustále cítil ten podivný chlad, který vycházel z horní části budovy, i když bylo horké odpoledne. Když se večer díval na náměstí, ty tři pravoúhlé tvary pod hlavní římsou mu připadaly jako oči, které na něj sledují, i když nemají zornice. A ta vůně... byla tak silná, že se mu až zvedal žaludek. Byla jemná, jako by někdo v tom prázdném prostoru pod střechou právě teď připravoval něco, co se v tomto století ještě ani nepojmenovalo.
„Včera v noci jsem tam viděl světlo,“ zašeptal Václav a ohlédl se kolem sebe, aby se ujistil, že nikdo jiný z řemeslníků neposlouchá.
Matěj ztuhl. „Světlo? To je nemožné. Tam není žádný prostor, jen prázdné místo mezi novou zdí a starými zbytky roubeného domu. Tam nikdo nemůže být.“
„A přesto to svítilo,“ trval písař. „Nebyl to plamen svíčky, ale něco měkkého, jako by se tam tloukla tma a světlo zároveň. A ta vůně, Matěji... byla tak sladká, že jsem si myslel, že mi v ústech zůstane chuť medu.“
Matěj se jen ušklíbl, ale v jeho očích se zračil neklid. „Možná je to jen odraz měsíce na plechové střeše. Neřešte to, pane písaři. Budova musí stát pevně. Je to radnice, symbol našeho města. Musí být z kamene, ne z křehkého dřeva.“
Ale Václav věděl, že kámen neukrývá jen stabilitu. Něco se v tomhle místě zlomilo ve chvíli, kdy se staré dřevo začalo měnit v empírovou tvář. Když se několik dní později vrátil kolem domu v době, kdy už všichni dávno spali, stál tam a hleděl nahoru na tu trojici slepých oken.
Ticho na náměstí bylo tíživé. Pak to uviděl.
Z těch slepých otvorů, skrytých za žaluziemi, které neměly co zakrývat, vyváló slabé, zlatavé světlo. Nebylo to světlo zvenčí, ale světlo, které se zdálo být vázáno přímo na omítku. A pak se to stalo. Z vnitřku budovy, z místa, kde podle všech plánů neexistoval žádný obytný prostor, se ozval zvuk. Nebyl to křik ani dopad předmětu, ale jemné, rytmické cinkání, jako by někdo v hloubi zdí stříkal skleněný cukr do horkého sirupu.
Václav udělal krok vpřed, jeho srdce bušilo proti žebrům jako uvězněný pták. Chtěl se dotknout té zdi, chtěl cítit, zda je ta vůni skutečná, ale strach ho paralyzoval. Světlo náhle zmizelo a zůstalo po něm jen těžké, sladké ticho.
Dnes už se v domě čp. 12 neřeší městské zákony, ale lidé tam chodí pro sladké poklady, které se jim na jazyky rozplynou. Cukrárna voní přesně tak, jak se Václavovi zdálo v té temné noci, a přestože okna v atice jsou stále slepá a nikdo v nich nevidí, každý, kdo kolem domu projde, má pocit, že ty tři tváře ho stále sledují.
Někdo tam v té vnitřní prázdnotě stále připravuje něco, co nepatří do tohoto času.