Příběh: Dům čp. 34
„Zhasněte ty svíce, Millnere, nebo nás ta zář prozradí dříve, než stihnete dopřít k oltáři!“
Johann Millner prudce zastavil v polovině schodu. Vzduch v hale voněl starým dřevem a vlhkostí, která stoupala z hlubokých sklepů. Srdce mu tlouklo až v hrdle, zatímco v ruce svíral těžký klíč od dveří do horního patra. Vedle něj stál Johann Hirsch, muž s tváří vytesanou z kamene, jehož oči v šeru jen tak tak viděly. Hirsch nečekal na odpověď. Uhýbným pohybem Millnera strčil vpřed a zavřel za nimi těžké dveře, aby odřízl zvuk kroků z Kostelního náměstí.
V hlavní místnosti druhého patra vládlo ticho, které až bolelo v uších. Millner zapálil jedinou svíci. Světlo se zachvělo a dopadlo na stěny, kde se rozprostíralil klamný obraz altánku. Barvy byly tak syté a stíny tak hluboké, že se zdálo, olympijský klid namalované zahrady skutečně dýchá. Vprostřed, mezi okny, stál malovaný oltář. Nebyl to jen obraz, byla to brána do jiného světa, kde se nekončily zdi domu čp. 34, ale začínal nekonečný prostor zbožnosti.
Millner se přiblížil k oltáři. Prsty se mu třásly, když sáhl po malém stříbrném pouzdře, které v tajnosti přinesl z radnice. Hirsch stál u dveří a nervózně přecházel z nohy na nohu, jeho boty tiše vrskaly na dřevěné podlaze.
„Je to skutečně tady?“ zašeptal Hirsch. „Věřil jste tomu dopisu? Že se v noci, kdy měsíc stojí v pravém úhlu k fresce Panny Marie na fasádě, se zde otevře cesta?“
Millner neodpovídal. Položil pouzdře na okraj namalovaného oltáře. V ten moment se stalo něco, co přilítilo do místnosti jako ledový průvan, přestože všechna okna byla pevně zavřená. Světlo svíce se náhle změnilo. Bílý plamen zmodral a začal rotovat. Stíny v malbě altánku se pohnuly. Postavy, které byly do omítky vmalovány před lety, pomalu otočily své tváře k mužům.
Millner vyhrkl krátký výkřik a couvl až k zdi. Viděl, jak se hloubka namalovaného altánku začíná rozpínat. Prostor mezi okny přestal být plochou stěnou. Vznikla v něm trhlina, temný průzor do místa, kde neplatila žádná z pravidel Prachatic. Z trhliny nevyšel žádný zvuk, ale začalo z ní vyplývat slabé, perlové světlo, které v tichosti pohlýbalo barvy barokních ornamentů.
„Podívejte se na to!“ vyhrkl Hirsch a zapomněl na svou opatrnost. Udělal krok vpřed a natáhl ruku k namalovanému oltáři.
V okamžiku, kdy se jeho prsty dotkly povrchu stěny, ozvalo se hlasité cvaknutí, jako by někdo zavřel masivní železný zámek. Modré světlo svíce zhaslo. Temnota byla absolutní, hustá a těžká. Millner v panice zapaloval další svíci, ale zápalky mu v prstech praskaly a nechtěly vzplanout. Vteřinu poté, kdy se mu konečně podařilo vyvolat malý plamínek, místnost byla opět tichá.
Hirsch byl pryč.
Nebyla v místnosti žádná otevřená okna, žádné tajné dveře, jen pevné zdi a namalovaný altánku. Millner s hrůzou v očích přistupoval k malbě. Vše bylo stejné jako předtím, jen jedna věc se změnila. Na okraji namalovaného oltáře, v místě, kde dříve byla jen prázdná plocha, nyní stála nová postava. Byl to muž v oděvu prachatického měšťana, s tváří zkamenělou v výrazu absolutního úžasu. Postava byla namalována s takovou precizností, že Millner mohl zahlédnout i jednotlivé stehy na jeho límci.
Byl to Johann Hirsch.
Millner vteřinu jen mlčel, pak s hrůzou v hrdle vyběhl z domu a začal křičet na lidi na náměstí. Ale nikdo mu nevěřil. Když se později vrátili do místnosti, byla tam jen krásná, tichá malba, která svou dokonalostí přilákala mnoho dvůrníků.
Kdo dnes vstoupí do druhého patra domu čp. 34 a přiblíží se k malovanému oltáři, může pocítit podivný chlad, který nepochází z prostor, ale z hloubky barev. Pokud se však podíváte velmi pozorně na tvář muže v pozadí altánku, uvidíte, že jeho oči stále sledují každého, kdo přišel do místnosti, jako by čekal, až ho někdo konečně odtud vyvolá zpět.