Příběh: dům U Bílého páva
„Ustup, ty blázne, nebo ti ty tlusté prsty přivážeš k hrdlu!“ zakřičel Mikuláš a prudce strhl látkovou plachtu z podivného předmětu, který neznámý muž přivázal k vozovému kolu přímo uprostřed Celetné ulice.
Vzduchem se rozlil pronikavý, sladký pach, který v roce 1354 v Praze nikdo neznal. Nebyla to vůně medu ani vylisovaných hrozů, ale něco hlubšího, temnějšího, co připomínalo spálené zrno z krajů, o kterých se v mracích mluví jen v šeptání. Mikuláš, mladý tesař s dlaněmi plnými jizev a prachu z dubového dřeva, ztuhl. Před ním stál muž v plášti barvy noční mlhy, jehož tvář zakrýval hluboký kapucón.
„Tohle není zboží pro trh, tesaři,“ odpověděl cizinec hlasem, který zněl jako drcení suchého štěrku. „Tohle je dar pro tváře, které nevidí, a uši, které neslyší. Ale jen pokud ho umístíš tam, kde se země spojí s nebesy v kameni.“
Mikuláš se podíval na svou nově postavenou stěnu, která v té době právě začínala definovat obrysy domu. Byl to jen hrubý kostlet z kamene a malty, kde se v chladném průvanu tančil prach. Cizinec ukázal prstem na konkrétní místo v základovém zdivu, tam, kde se budova zakrývala do hloubky k úzké uličce, která dnes nese jméno Kamzíková.
„Zasaď to do zdi. Zapomeň na to. A nikdy neotevírej ústa, dokud neuslyšíš zpěv ptáka, který nemá křídla z masa,“ přikázal neznámý.
Mikuláš neví, co ho pohánělo. Možná to byl ten zvláštní, omamný pach, který mu rozplýval rozum, nebo pohled do očí muže, v nichž se zrcadlila prázdnota. S třesoucími se rukama vzal černou, hustou hmotu, která byla v hliněných nádobách, a vtlačil ji hluboko do spár mezi gotickými kameny. Pak ji přikryl vrstvou malty a kamení. Cizinec zmizel v davu pražanů tak rychle, jako by ho vymazal vítr, a zanechal po sobě jen ticho a ten nevysvětlitelný, sladký aroma, který přetrvával v nosech sousedů ještě několik dní.
Mikuláš žil v tom domě deset let. Každou noc v noci slyšel v hloubi zdí tiché bublání, jako by v kameni vřela neviditelná tekutina. Často přiložil ucho k chladnému povrchu zdivu a přisahal, že slyší vzdálený šum moře a šepot lidí v jazycích, které nebyly z této země. Nikdy však neotevřel zdi, aby zjistil, co tam skutečně zůstalo.
Když Mikuláš zestárl a jeho ruce už nebyly schopny držet sekeru, přišel den, kdy se v domě objevila podivná anomálie. Jedna z kamenných bloků v zadním traktu začala mírně světlit bílou barvou, přestože v místnosti nebyl žádný zdroj světla. Barva připomínala peří vzácného ptáka. Mikuláš se k němu přiblížil, dotkl se povrchu a vteřinu předtím, než mohl vykřiknout, pocítil na jazyku chuť té dávné, sladké hmoty, kterou tam před lety zakopal.
V tu chvíli se z hloubky domu ozval zvuk, který připomínal křik páva, ale byl to zvuk čistý a kovový, jako když zazvoní nejjemnější zvonek. Mikuláš se rozhlédl po místnosti, ale byl tam sám. Jen ta jedna stěna, ta gotická rány v těle domu, stále vyzařovala ten podivný jas.
Mikuláš zemřel v klidu, ale tajemství v kameni zůstalo. Po staletích dům hořel, byl přestavován a znovu stavěn. Lidé v něm pili pivo, malovali obrazy a žili své životy, aniž by tušili, že v samotném srdci zdivů, tam, kde se dnes kříží moderní beton s prastarým kamenem, spí něco, co do tohoto světa nepatří.
Kdo dnes vstoupí do prostor, kde se stíká staré gotické zdivy s novou podobou domu, možná pocítí náhlý, nevysvětlitelný závan sladkosti, který nemá nic společného s dnešním zbožím. Je to ozvěna tesařova mlčení, která stále čeká, až někdo zlomí poslední kámen a odhalí, co skutečně pohřbil cizinec z mlhy.