Příběh: Dvojdům čp. 68 a 69
„Kde jsi to schoval, ty lživej pse?!“ zakřičel Mikuláš a prudce přitlačil starého muže k vlhké zdi.
Starý Jan jen tichounce chrochtal, zatímco mu z tváře stékal pot smíšaný s prachem z rozbitých cihel. Vzduch v úzké uličce mezi domy chutnal po starém železe a zatuchlém dřevě. Mikuláš ho držel za límec hrubé plátnové košile tak pevně, až mu prsty zbělely. V rukou měl mapu, která nedávala smysl, a v hlavě jen jednu touhu: najít prostor, který v záznamech města neexistoval.
Tento dům byl zvláštní. Skládal se ze dvou úzkých staveb, které někdo před časem spojil do jednoho celku. Jenže ta spojnice nebyla rovná. Okna v horním patře seděla v různých výškách, jako by se ty dvě budovy k sobě přitiskly v náhlém návalu vášně nebo strachu, ale nikdy se úplně neslyly. Mikuláš věřil, že právě v témeze, v té škvíře mezi dvěma původními domy, leží tajný pokoj.
„Není tam nic, jen prázdnota a vítr,“ vyhrkl Jan skrz zaťaté zuby.
Mikuláš ho pustil a s chutí plivl na zem. Přejal dům po otci, ale dům mu nepatřil. Cítil, že ho budova pozoruje. Kdykoli prošel podloubím, měl pocit, že za ním někdo kráčí, i když byl v domě sám. Zvuk kroků byl jemný, rytmický, jako by někdo chodil v botách z jemné kůže, což v tomto řemeslnickém domě nemělo smysl.
V noci, když město utichlo, Mikuláš zapálil svíce a začal přiskládat k sebe všechny plány, které našel v archivu. Všiml si něčeho zvlástrangeho. Vnější stěny se snesly do jednoho společného štítu, který budovy opticky sjednocoval, ale vnitřní rozvržení zůstávalo rozporuplné. Mezi dvěma hlavními sály byla vrstva zdi, která byla příliš tlustá na to, aby byla jen oporou.
Přiložil ucho k chladnému kameni. Ticho. Pak ale zaslechl něco, co mu zmrazilo krev v žilách. Z druhé strany zdi se ozýval šepot. Nebyl to hněv ani modlitba. Byl to zpěv. Jemný, vysoký hlas, který znal melodii, jakou v Telči nikdo nesměl zpívat. Byla to píseň o lidech, kteří přišli z míst, kde slunce nikdy nedosáhne země.
Mikuláš začal mlátit kladivem do malty. Prach mu zaslepoval oči a zaplňoval plíce, ale nezastavil se. Každý úder mu vracel ozvěnu, která zněla, jako by dům křičel bolestí. Když konečně prorazil první kámen, do místnosti nepronikl průvan, ale prudký proud tepla, který voněl po dálkových kořeních a starém pergaminu.
V malém otvoru neuviděl prázdný prostor, ale oko. Lidské oko, které na něj hledělo s hlubokým klidem. Oko nepatřilo Janovi, ani nikomu, koho by znal. Bylo zlatavé a s vertikální znicí.
„Už jsi tady,“ ozval se hlas, který nezněl z hrdla, ale přímo v jeho hlavě.
Mikuláš v šoku ustoupil a zakopl o vlastní nohy. Svíce vyhasla a on zůstal v naprosté tmě. Když se znovu zorientoval, v pokoji bylo ticho. Rychle se vrátil k díře ve zdi, ale ta byla zmizela. Kde předtím byla rozbitá malta a vytržené kameny, byla nyní hladká, neporušená stěna. Žádná prasklina, žádný stopa po kladivem.
Vykřikl a začal stěnu znovu drážit, ale kámen byl tvrdý jako diamant. Dům ho odmítl pustit dál. Mikuláš strávil zbytek svého života tím, že přiložil ucho k té konkrétní stěně v patře, kde se dvě budovy setkávaly. Lidé z okolí si šeptali, že zbláznil, protože mluvil se zdmi.
Jen jedna věc zůstala pravdivá. Kdykoli někdo dnes vstoupí pod podloubí a pohlédne nahoru na ty nesymetrické okna, může pocítit ten samý zvláštní tah v hrudi. Je to pocit, že mezi dvěma domy stále existuje prostor, který nepatří našemu světu.
Kdo se odváží dotknout té zdi, možná uslyší ten samý šepot, který Mikuláš slyšel před staletími, a zjistí, že některé dveře se otevírají pouze jednou za tisíc let.