Příběh: Eggertova vila
Anton Eggert prudce odsunul těžkou židli, jejíž nohy vzbudily v prachu místnosti ohnivý mrak. „Ty linie musí být nehybné jako skála, Josefi! Pokud se ten pětiboký arkýř nepodaří vyvést v dokonalých úhlech, celý můj sen o tomto domově se rozpadne jako dům z písku!“
Sandner, muž s tváří v mnoha vráškách a očima utopenými v hlubokých stínech, jen tiše pokynul k rozestavěnému oknu. Venku, v místech, kde se ještě nedávno dotýkaly nebe staré městské hradby, se nyní rozkládala rozsáhlá zahrada. Vzduch byl těžký, nasycený štiplavým pachem čerstvého vápna a vlhkého hlínožitu, který vyvěral z vykopaných základů.
Anton si otřel prsty o své kalhoty. Na kůži mu zůstalo šedivé, lesklé zrnko. Bylo to grafitové prachové střípko, které mu ulpělo na prstech při ranním kontrolování listin ze svých dolů. Ten temný, šimřající prach mu připomínal bohatství, které právě měnil v kamennou nádheru.
„Podívej se na tu fasádu,“ pokračoval Sandner a jeho hlas byl ostrý jako dláto. „Ty jemné tvary, ta bosovaná struktura... to není jen dům. To je prohlášení o síle, kterou přináší nový věk.“
Anton se však nedíval na fasádu. Jeho pohled uvízl v hloubi zahrady, tam, kde se stíny lilií a budoucích stromů začaly prodloužovat v odpoledním slunci. U okraje pozemku, tam, kde se dříve kroutily hradní zdi, stála postava.
Nebyl to žádný z dělníků, kteří se v podvečer s hlukem a křikem stahovali z placů. Postava byla vysoká, neobvykle štíhlá a oděná v oděvu tak černé, že se zdálo, že světlo kolem ní mizí. Muž stál nehybně, jako by byl součástí samotné architektury, kterou Sandner právě kreslil na pergamen.
„Kdo je ten člověk?“ vyhrkl Anton a jeho hlas se v prázdném sále vily ozval jako výstřel.
Sandner se otočil, aby se podíval, ale v jeho tváři se jen mihl nepochopení. „Který člověk, pane Eggert? Zahrada je prázdná. Zůstali tu jen stíny a prach.“
Anton nečekal. Vyběhl přes rozestavěné chodby, kde se pod jeho botami chřápěla nedokončená podlaha, a vyrazil ven na terasu. Teplo letního dne ho udeřilo do tváře, ale v jeho hrudi se stískl ledový klín. Rozběhl se dolů k zahradě, přes trávu, která byla ještě jen shlukem čerstvých výhonků.
„Stůj!“ zakřičel, ale jeho hlas se jen rozplynul v šumění větrného proudu mezi budoucími stromy.
Když dorazil na místo, kde muž stál, našel jen ticho. Ale nebylo to obyčejné ticho. Bylo husté, jako by se vzduch v tom místě stal neproniknutelným. Na zemi, přesně tam, kde měla být mužova stopa, se nacházel kruh temného, lesklého prachu. Nebyl to běžný prach z cest ani hlína. Byl to grafit, ale zářil v šeru jako tekuté stříbro, přestože slunce už sklonilo svou hlavu k obzoru.
Anton si k němu klesl na kolena. Chtěl ho dotknout, ale jakmile se jeho prsty přiblížily, prach se rozplynul v neviditelný záblesk, jako by ho vůbec nikdy tam nebyl. Zůstal jen pach ozónu a podivný pocit, že se na něj z hloubi zahrady dívají oči, které nepatří nikomu z tohoto světa.
Dnes vila stojí pevně a její zdi chrání tisíce knih, ale v těch chvílích, kdy se slunce dotkne pětibokého arkýře pod úhlem, který připomíná dávné hradby, lidé v knihovně pocítí náhlý chlad. A někdo tvrdí, že v tichu mezi řádky knih se stále ozývá tiché, šedivé šustění něčeho, co se odmítá stát součástí historie.