Příběh: Evangelický kostel (Prostřední Suchá)
Klíč zámku se otáčel sám.
Jindřich Golkovský stál u dveří kostela, dlaněmi přitlačený ke studené kamenné zdi, a snažil se dýchat klidněji. V kapse mu hořelo jako oheň — klíč od zámku na zdi, který měl zavřít dveře minulosti. Ale dveře byly otevřené. A někdo uvnitř čekal.
Nepamatuji si, kdy jsem naposledy vstoupil do tohoto kostela, pomyslel si. A ještě méně si pamatuji, proč jsem teď tady.
Zvuky zvenku se ztratily v tiché hlubině — jen jeho vlastní dech, který se vznášel mezi lavicemi jako dým. Vzduch voněl starým dřevem a něčím jiným, něčím jako by zbylo po spálených svíčkách a mokrých pláštích. Na oltáři hořela jen jedna svíčka, ale její plamínek se nehnul, jako by ho chránil neviditelný vítr. Jindřich se pohlédl na klíč v ruce — železný, opotřebovaný, s nápisem vyrytým hluboko do kovu: *"Prostřední Suchá 1664"*. Ten samý, který před sto šedesáti lety ukryl Jan Pragenus, když ho pronásledovali císařští komisaři.
„Ty jsi sem přišel, abys zavřel dveře, nebo abys je otevřel?“ hlas zněl jako šepot větru skrze trhliny v oknech, ale přišel přímo do jeho uší, jako by mu někdo šeptal přímo do lebky.
Jindřich se otočil. Nikdo tam nestál. Ale na lavici v první řadě ležela kniha — tenká, opotřebovaná, se zlatým křížem na přední straně. *Modlitby pro pronásledované.* Jeho otec mu ji dával do ruky, když byl chlapec, a varoval ho: *"Neboj se temnoty, synu. Bůh mlčí, ale slyší. A ty musíš poslouchat, i když ti to zní jako vítr."*
„Kdo jsi?“ zeptal se Jindřich nahlas, i když věděl, že odpověď už zná.
„Jsem ten, kdo čekal, až si uvědomíš, že klíče neotevírají dveře, ale zavírají je jen pro tebe.“ Hlas zněl jako jeho vlastního otcovo, ale hlubší, starší, jako by přišel z hlubin, které Jindřich ještě nepoznal.
V ruce mu klíč zázračně ztěžkal. Když se podíval na oltář, svíčka se náhle rozhořela jasněji, a v její září uviděl stín — muže v černém plášti, který stál u zadních dveří, kam Jindřich nikdy nedohlédl. Muž mával rukou, jako by ho volal.
„Musíš jít,“ řekl hlas. „Ale ne proto, abys utíkal. Proto, aby ses konečně zastavil.“
Jindřich položil klíč na lavici. Když se podíval dolů, byl tam prázdný. Jen prach a tenká vrstva sněhu, která se prosypala skrze trhlinu v okně. Venku začalo pršet — jemné, studené kapky, které se lepily na kamenné schody.
Když vyšel z kostela, dveře za ním zaskřípaly jako v bouři. Ale když se otočil, byly zavřené. A na zdi visel nový zámek — tenký, černý, jako by byl vyroben ze stínu.
Jindřich si ho prohlédl. Na klíčovce byl vyryt stejný nápis: *"Prostřední Suchá 1925."*
A teprve teď si uvědomil, že klíč v jeho kapse už není. Ale v ruce držel něco jiného — tenkou kartičku s datem: *3. srpna 1924*. Den, kdy zde položili základní kámen k nové kapli.
A na druhé straně byl napsán jediný řádek: *„Zde čekáme, až si pamatuješ.“*