Příběh: Fara (Chroustovice)
„Tady to končí, pane Kinský, víc z těch zdí už nevytáhnu!“ zakřičel stavitel Matěj a s hlasitým prasknutím hodil kladivo na kamenitou zem. Prach z čerstvé omítky mu sésil obočí a vzduchem se nesla ostrá vůně vápna smíšená s pachem mokrého dřeva z nedalekých dílen.
Filip Kinský se nepohnul. Stál v centru nově zvednutého domu, nohama v hloubce říznutého portálu, a hleděl nahoru, kam se právě dotahoval trojúhelníkový štít. V jeho očích nebyl vidět hněv, ale zvláštní, téměř horečnatý neklid. Ignoroval Matějovy stížnosti i šumění větvev v zahradě. Jeho pozornost přitahoval jeden jediný bod – místo, kde měla být umístěna socha svatého Jana Nepomuckého.
„Víte, co se stalo v té staré dřevěné chatě, která tu stála předtím?“ zeptal se Filip tichým hlasem, který přetlakil i hluk okolních pomocníků.
Matěj se ušklíbl a otřel si čelo špinavým rukávem. „Povestky o utrakvistech? To jsou jen bajky pro děti, aby v noci nespaly.“
Filip však neodpověděl. Místo toho sáhl do kapsy svého kabátu a vytáhl malý, vyhlazený kámen, který v dlani přede všeho tleskal chladem. Tvrdil, že ho našel v troskách předchozí stavby. Kámen nebyl obyčejný; měl vyrytou jednu jedinou vrstvu znaků, které nikdo z přítomných nedokázal přečíst. Od té chvíle, kdy se mu dostal do rukou, Filip Kinský přestal být jen finančníkem stavby. Stal se jejím strážcem.
Když byla budova v roce 1783 konečně dokončena a oknové mříže z kovaného železa s tichým cinknutím zapadly do zámků, stalo se něco, co ohromilo celý mětys. V noci, kdy první lucerna v kovaném nástavci rozsvítila tmavou ulici, se z vnitřního dvora ozval zvuk. Nebyl to hluk zvířat ani kroky lidí. Byl to rytmický, hluboký zvuk, jako by někdo v hloubi zdí tloukl do masivního dubového dřeva.
Matěj, který v tu chvíli zrovna zamykal dřevěná vrata v půlkruhové bráně, ztuhl. Zvuk přišel odněkud z prostoru mezi novou fasádou a starými základy. Podíval se nahoru k barevné soše svatého Jana Nepomuckého v nikě. Svatý s palmovou ratolestí v ruce vypadal v měsíčním světle, jako by právě teď otevřel oči a sledoval každého, kdo vstoupil za ohradní zeď.
Filip Kinský vyběhl z domu s lampou v ruce. Jeho tvář byla bledá, oči rozšířené. „Slyšíte to? On je tady. Stále je tady!“
Během několika minut se u fary shromáždili lidé. Všichni slyšeli ten stejný tlukot. Byl to zvuk srdce, které bije v rytmu zemského času, ale s intenzitou něčeho, co k tomuto světu už nepatří. Filip se vrhl k jedné z oken s šedými šambrány a začal zběsile vyškrábat omítku z rohu zdi, jako by hledal vchod do tajného prostoru.
„Zastavte ho!“ křičel někdo z davu, ale Filip už byl v transu. V momentě, kdy jeho prsty narazily na tvrdý kámen původní utrakvistické zdivi, tlukot náhle ustal. Nastalo ticho tak absolutní, že bylo slyšet, jak kapičky rosy dopadají na bobrovky střechy.
Filip Kinský pomalu vstal. V ruce držel malý lístek pergamentu, který vypadal, že byl vytesán z krystalu, a ne z papíru. Než jej stihl komukoliv ukázat, prudce zčernal a rozpadl se v prach, který zapáchal po starém inkoustu a zapomnění.
Od toho večera se v Chroustovicích vyprávělo, že nová fara nebyla postavena jen pro kněze, ale jako zlatá klec pro něco, co v hloubi země zůstalo uvězněno. Filip Kinský už nikdy o té noci nemluvil, ale každý rok v den dokončení stavby stával u portálu a hleděl nahoru k rodinnému znaku s dubovými větévkami, jako by čekal, až se z hloubky zdí znovu ozve tlukot.
Kdo dnes přistoupí k těmom kovaným mřížím v naprostém tichu, může pocítit, jak se pod nohama jemně chvěje země, a v nikě nad ním svatý Jan Nepomucký stále střeží tajemství, které se v roce 1783 stihlo navždy zazdít do tísně barokních stěn.