Příběh: Gorazdova
Kostel se otevřel jako rána do temna.
Matěj, jenž se v klášteře Gorazdově jmenoval bratr Gorazd, držel svíci tak pevně, že mu prsty ztuhly. Plamen se třepotal v proudu vzduchu, který se valil skrze praskliny v kamenných zdivách, a na stěnách se odrážely stíny, které nebyly jeho. Věděl, že by měl svíci uhasit, že by měl vrátit se do chrámu a nechat za sebou jen prázdné sklepy, které už dávno nesloužily k modlitbám. Ale teď, když tu stál, s vůní vlhkého dřeva a prachu, který se vznášel jako prach z zapomenutých hrobů, chtěl vědět, proč tu byla tato díra v zemi.
*Proč tu byl schodišťový průchod, který vedl přímo pod oltář?*
Schody klesaly do hlubin, kam světlo nedosáhlo. Když sestoupil, jeho boty zaklepaly o kamenné stupně, které voněly jako staré kožešiny a zapomenuté modlitby. Vzduch byl tlustý, jako by ho někdo držel v pěsti. Na konci schodů se rozprostíral malý prostor, jehož stěny pokrývaly fresky, které už nikdo neobnovoval. Světci s rozpaženýma rukama, andělé s tvářemi, které se zdály žít vlastním životem, a uprostřed — obraz, který byl zakrytý plachtou. Gorazd ji strhl.
Pod ní ležel rukopis, svázaný koženými pásy, které se držely jako žíly mrtvého těla. Když ho otevřel, stránky se rozpadly jako suché listí. Text byl psán jazykem, který neznal, ale několik slov rozpoznal: *Praha*, *král*, *kříž*. A jedno slovo, které mu zaledvilo krev v žilách: *Gorazd*.
„Ty jsi ho našel.“
Hlas za ním byl tak tichý, že si myslel, že si ho jen domyslel. Otočil se a uviděl ji — starou jeptišku z kláštera, jejíž jméno už zapomněl. Stála ve dveřích, jako by tam byla celou věčnost, a její oči ho pronikly jako meče.
„Tato kniha nesmí být čtena,“ řekla. „Není pro tebe.“
„Proč?“ zeptal se, i když věděl, že odpověď nebude mít smysl.
„Protože v ní je napsáno, že klášter spadne. A že ty budeš ten, kdo to způsobí.“
Gorazd se usmál. Byl to úsměv člověka, který už nic neočekává. „Tak čtu dál.“
Jeptiška se nepohnula. „Bůh ti odpustí, ale já ne.“
Když rukopis spálil, plameny se šířily jako žízeň po suché trávě. Gorazd stál uprostřed hořícího sklepa a díval se, jak se nad ním zvedá kouř, jako by se celý klášter chystal vznést se do nebe. Když vyšel ven, ulice byla prázdná. Jenomže teď, když se díval na kostel Gorazdův, viděl v jeho oknech tváře, které tam neměly být.
A v noci slyšel, jak se modlí.