Gorazdova ulice leží na Novém Městě a spojuje Jiráskovo náměstí s Palackého náměstím. Je pojmenována na počest biskupa pravoslavné církve Gorazda, jehož světským jménem byl Matěj Pavlík. Tato ulice má hluboké kořeny v dějinách pražské citace – vznikla již ve vrcholném středověku jako hlavní osová komunikace pod Emauzskou skálou. Po založení Nového Města v roce 1348 se zde postupně usídlili plavci dřeva a rybáři, jejichž profesní skupině připadlo jméno Podskalí. Domky byly stavěny ve druhé frontě podél nábřežního břehu Vltavy, střídaly se s drobnými zahradami a dřevními sklady.

Od 18. století až do roku 1947 se ulice skutečně nazývala Podskalská. Během 19. století, zejména po úpravě terénu pro Zítkovy sady roku 1896 a později při stavbě budov ministerstva stavebnictví a ministerstva práce v třicátých letech 20. století, byla ulice rozdělena na dvě části. Horní část obdržela roku 1947 nynější název Gorazdova, dolní část zůstala Podskalskou ulicí. Zhruba v polovině délky ji kříží v pravém úhlu ulice Trojanova.

Kolem roku 1900 došlo k zásadní asanaci starého Podskalí, kdy byly zbořeny všechny starší domky. V jejich místě pak v létech 1896 až 1914 vyrostly řadové nájemní domy o pěti až šesti poschodích. Mnohem z nich financovali bohatí židovští měšťané, kteří se sem stěhovali ze zbořeného Židovského Města. Architektura se vyznačuje eklektickou elegancí – najdeme zde novorenesanční rohák domu Pištěka z roku 1897 s heslem na fasádě „Vytrvalost vede k cíli, překoná i dlouhou míli", ale také secesní domy s bohatou štukovou výzdobou a funkcionalistické stavby. Funkcionalistický dům číslo 12 projektoval architekt Petr Kropáček v letech 1928 až 1929. Dům číslo 11 ve stylu historismu zdobí secesní reliéf ženy; zde bydlel přírodovědec Václav Jan Staněk, který z balkónu fotografoval живočichy pro své publikace. Dům číslo 13 zůstává symbolem secesního období jako chráněná památka s bustou ženy a malbou na fasádě.

Osud ulice byl v únoru 1945 hrubě poznamenán bombardováním Emauzského kláštera. Při náletu byly zcela zbořeny dva ze čtyř nárožních domů, zbytek staveb utrpěl takové statické poškození, že opravy trvaly až do počátku šedesátých let. Největší ztrátu ulice utrpěla roku 1979, kdy byl v souvislosti s výstavbou stanice metra Karlovo náměstí zbourán cenný secesní dům číslo 4 architekta Františka Buriánka. Na jeho místě byla postavena novostavba Dopravního dispečinku. Pamětní deska věnovaná obětem bombardování z roku 1945 zmizela.

Ulice si zachovala své historické funkce – v domě číslo 17 působila dlouhá léta proslulá restaurace Na rybárně, kterou navštěvovaly osobnosti měšť. Gorazdova tak zůstává svědectvím různých epoch pražské architektury i míčem, kde se snoubí řemeslná tradice s urbanistickými zásahy desetiletí.