Příběh: Historický pivovar Český Krumlov (dříve Eggenberg)
„Tohle není pivo, to je tekutý kůň!“, zařval pan Matěj a svalil prázdný hliněný hág práskem o dubový stůl. Vzduchem se rozletěly kapky zlaté tekutiny a v nosnicích mu zavřelé aroma čerstvého chmele a sladového sladkého dýmu, který v srpnovém žáru Latránu hustě visel nad ulicemi.
Matěj nebyl obyčejný pivař. Byl to muž s tváří jako vytesaná z žuly a očima, které viděly každou chybu v kvasnicích dříve, než se stala. Stál v prostoru, kde kdysi v tichu odpočívala Anna z Rogendorfu, ale nyní zde vládlo vřeví, hluk a vůně, která by svalila z nohou i nejsilnějšího voznika. V roce 1560 se v krumlovských ulicích o pivu mluvilo víc než o spasení duše, a Matěj věděl, jak s tímto šílenstvím naložit.
Naproti němu stál mladý šlechtic, jmenovaný Jindřich z Vamberka, který měl na sobě hedvábné punčochy tak těsné, že se sotva dokázal pohnout, a obličej rudý jako zralé jablko z rožmberských sadů. Jindřich přišel s úkolem od svého pána: zjistit, proč je pivo z panského pivovaru tak nesmírně silné, že z něj lidé začínají mluvit pět jazyků najednou a tančit na stolech, i když jsou slepí.
„Kde je ten tajný přísah?“, vyštěkl Jindřich a ukázal prstem na obrovské měďěné kotle, ze kterých stoupala hustá bílá pára. „Vím, že do kotlů sypete něco, co není v knihách. Žádný slad ani chmel nedají takový efekt. Přiznej to, starý lišáku, nebo tě nechám vyprášit z města!“
Matěj se pomalu narovnal a utřel si ruce do špinavého plátna. Podíval se na šlechtice s výrazem člověka, který právě pozoruje velmi malého a velmi hlučného hmyze.
„Pane Jindřichu, pivo je věda i umění. Ale pokud chcete znát tajemství, které zvedne i mrtvé, musíme jít dolů. Do hloubek, kde slunce nikdy nesvítí a kde v chladu spí pravda,“ řekl Matěj tichým, tajemným hlasem.
Vezme ho do suterénů, kde v chladu stěn sálal vlhký kámen a vzduch byl nasycen těžkým, sladkým pachem kvašení. Jindřich se třásl, nejen chladem, ale i očekáváním. Matěj ho dovedl k velkému dřevěnému sudu, který byl obvázán železnými obručemi a zapečetěn tlustým vrstvou vosku.
„Tady to je,“ zašeptal Matěj a ukázal na sud. „Tady leží Esence zapomnění. Je to směs bylin z nejvzdálenějších krajů, kterou přidáváme jen v posledních vteřinách. Ale pozor! Kdo ji ochutná čistou, ztratí paměť na vše, co je zemské, a uvidí pravou podstatu světa.“
Jindřich, poháněn pýhou a touhou po moci, neváhal. Zatlačil zátkou, nabral hloubek plno tekutiny a jedním prudkým pohybem ji vypil. Matěj jen tiše odstoupil a sledoval, jak šlechtic ztuhne. Oči se mu vyrolily z důlků, tvář zruděla a pak náhle zbělela jako plátno. Jindřich začal šeptat, pak křičet a nakonec se zhroutil do hromady prachu a slámy, přičemž zběsile mával rukama v prázdném prostoru.
„Vidím to! Vidím všechno! Vidím, že moje punčochy jsou příliš těsné a že můj kůň má v levém uchu díru!“ zařval Jindřich a začal se přehnaně přetáčet po podlaze, jako by ho ovládlo nějaké neviditelné zvíře.
Matěj se tichounce začal smát. V sudu nebyla žádná esence zapomnění, nýbrž jen extrémně silný, nefiltrovaný výluh z hořkých bylin a koncentrovaný kvas, který v kombinaci s prázdným žaludkem mladého šlechtice vyvolal stav naprostého zmatení a halucinací.
Když Jindřich po několika hodinách spánku v chladu sklepa znovu otevřel oči, našel se s jednou botou v ruce a s pocitem, že svět se točí jako mlýnské kolo. Matěj nad ním stál s vítězným úsměvem a podal mu sklenici obyčejné vody.
„Tajemství je v trpělivosti, pane Jindřichu. A v tom, že se do panských kotlů nesmí dívat nikdo, kdo věří, že svět ovládne jen jedním douškem,“ řekl řemeslník a mrkl na něj.
Jindřich odjížděl z Krumlova s pokorou, kterou mu v rodině předtím nikdo nevštíval. Nikdy už se nepokusil zjistit, co přesně dělá pivo v Latránu tak nezastavitelné. Jen Matěj věděl, že pravá síla není v bylinkách, ale v tom, jak moc se člověk chce cítit výjimečný.
Kdo dnes projde kolem tlustých zdí historického pivovaru, možná v chladu sklepů stále slyší ozvěnu šlechticova křiku a cítí vůni piva, které sice už není z roku 1560, ale stále dokáže z lidí udělat blázny i krále.