Příběh: inundační most v Lounech
„Kde jsi byla, Anežko? Už jsem začal věřit, že tě pohltily mlhy nad Ohří,“ vyhrkl Josef Bachmann a pevně ji chytil za ramena.
Anežka se neodvrátila, ale její prsty se křečovitě zabořily do hrubého plátna jeho kabátu. Vzduch kolem nich voněl vlhkým pískovcem a blízkým deštěm, který se snesl z nížin směrem k Lounám. Stáli uprostřed nekonečné řady kamenných oblouků, které se táhly jako šedý had přes záplavové louky. Pod nimi se v tichosti vlnila voda, připravená v každém okamžiku zaplavit vše, co bylo křehké.
Josef ji přitáhl k sobě a v jeho očích byl vidět strach, který se snažil skrýt za hněvem. Věděl, že cesta do Saska je otevřená, že vojáci napoleonského vojska už kují plány na přesuny armád a že tento nový, masivní most z kvádrů není jen cestou pro obchodníky, ale branou pro válku.
„Můj otec říká, že už není cesty zpět,“ zašeptala Anežka a její hlas se třepl jako list v podzimním větru. „Pokud odejdeme teď, přes tyto oblouky, do Dobroměřic a dál, možná nás už nikdy nenajdou.“
Josef se podíval na řadu pilířů, které se ztrácely v dálce. Každý z těch čtyřicet pilířů vypadal jako nehybný strážce, který je odděloval od všeho, co znali. Vzpomněl si na staré příběhy o mlynáři Jakubovi, který kdysi stavěl mosty z dřeva, jen aby je čas a plameny vymazaly z mapy. Tento most byl jiný. Byl z kamene, byl věčný a právě proto mu Josef v tuhle chvíli záviděl jeho stabilitu. On sám se cítil, jako by stál na tenkém ledě.
„Kam bys mě vzala, že?“ zeptal se a uvolnil stisk. „Do země, kde neznáš jazyk a kde je každé město jen další zastávkou pro cizí vojska?“
Anežka se podívala dolů, kde z chrličů nad oblouky stékala voda. Sledovala, jak kapky dopadají do hlubin, a v jejím pohledu byla rezignace. „Raději být cizinkyní v cizí zemi, než být stínem v domě, kde mě už nikdo nevidí.“
V dálce se ozval hlučný zvuk kopyt. Koně dopadali na dlážděnou vozovku s rytmickým, hrozivým duněním. Vojáci v uniformách, kteří doprovázeli zemskou cestu, se blížili zprava. Josef cítil, jak mu v hrdle stál chladný knedlík. Pokud je tady najdou, bude muset Anežka zůstat, nebo s ní odejdou jako vězni.
„Běž,“ vydechl Josef a srazil ji směrem k Dobroměřicím. „Běž teď, dokud jsou oblouky prázdné. Já je zdržím, řeknu jim, že jsem zabloudil.“
Anežka se zastavila. Její pohled přeskočil šířku mostu a zamířil k horizontu, kde se stýkaly obloha a země. V tu chvíli se jejich prsty naposledy dotkly. Nebyl to dotek loučení, ale spíše slib, který nebyl vyřčen slovy, protože slova v takovém chaosu ztrácejí svou moc.
„Najdu tě,“ řekla tiše, ačkoliv oba věděli, že tento most je příliš dlouhý, aby se na něm dalo snadno vrátit.
Josef stál nehybně, zatímco Anežka zmizela za jedním z pískovcových pilířů. Sledoval její postavu, dokud se neslily s šedí kamene a mlhou. Když první jezdec dojel k jeho nohám a zastavil koně s prudkým ržáním, Josef se nepohnul. Podíval se na masivní klenbu nad svou hlavou a pak na cestu, kterou Anežka právě překonala.
Zůstal tam stát, jako by se stal součástí této stavby, zatímco vojáci začali hřmjít příkazy. Věděl, že právě teď se rozhodlo o jejich osudu a že tento most, který měl spojovat města a armády, právě v tuto vteřinu rozsekal jejich životy na dvě poloviny.
Dnes už nikdo neví, zda Anežka doputovala do cíle, nebo zda někde v polovině cesty mezi Lounami a Dobroměřicemi zastavila a čekala, až se Josef objeví za každým dalším obloukem. Jen pískovcové kvádry stále drží svou váhu a mlčí o tom, kdo z nich zůstal stát na břehu a kdo přišel na druhou stranu.