Příběh: Kamenný hřbitovní most

Kamenná cesta

Kámen pod jejími patami chrupal jako suchý list, když se Matěj z Aše zastavil u zábradlí. Dýchal po dešti, který přinesl s sebou zápach vlhké břidlice a něčeho jiného – hořké, jako by se v příkopu pod mostem někdo spálil. Neodvážil se podívat dolů. Věděl, co tam najde.

„Proč tu stojíš?“ zeptala se ho Eva z Radnic. Nečekaně. Jako by se vynořila z mlhy, která se valila mezi pilíři mostu. V ruce držela svazek papírů, který se jí třásl. „Jsi pozdě. Všichni čekají.“

Matěj neodpověděl. Slyšel, jak se její sandály dotýkají kamene, jak se každý krok přiblíží k hraně mostu. „Měl jsem ti napsat,“ řekl nakonec. „Ale neumím psát.“

Eva se zastavila tak blízko, že cítil její dech, teplý jako víno. „A co teď?“ ptala se. „Teď už je pozdě.“

Most se nad nimi zdvihal jako kostra, jeho oblouk se ztrácel ve šedivém nebi. Matěj si uvědomil, že nikdy předtím neviděl, jak vysoký je. Jako by ho teprve teď stavěli.

„Můžeme jít zpátky,“ navrhl. „Předtím, než se rozhodneme.“

Eva se zasmála, ale to nebyla radostná záblesk, který poznával. Byla to záblesk něčeho jiného – jako by se v ní něco lámalo. „Zpátky? Kam? Ty víš, že to není možné.“

Pod mostem se někdo pohyboval. Stín, který se nepohnul s větrem. Matěj ucítil, jak se mu srdce stahuje. „Kdo tam je?“

„Nikdo,“ odvětila Eva, ale její hlas zněl cizí. „Jen my.“

Vtom zazněl zvuk – jako by se někdo modlil za zdi. Tiše, ale naléhavě. Eva se podívala na Matěje, a v jejích očích byl strach, který neznal. „Musíme jít. Teď.“

Když se Matěj otočil, byl most prázdný. Jen vlhké kamenné zábradlí a zápach spáleného dřeva, který se držel v úzkém prostoru mezi pilíři. Někde v dálce zvonila zvonkohra, ale zvuk se ztrácel ve větru.

A Matěj z Aše zůstal stát sám. S tím svazkem papírů v ruce, který nikdy nedostal. A s otázkou, která ho pronásledovala každý den od té chvíle: *Co se stalo na tom mostě, když už nikdo nepamatuje, že by tam někdo byl?*