Příběh: kaple svatého Cyrila a Metoděje (Červený Kostelec)
Když se mu z ruky vyklouzl klíč, padl mezi mrtvé.
Jako by ho něco vtáhlo do hluboké špíny mezi hroby, kde se rozpadávaly náhrobky s vybledlými nápisy. Vzduch voněl vlhkou zeminou a starým kamenem, smíšeným s něčím sladším — květy, které někdo před kaplí rozptýlil. Na vchodu do kaple se zastavil, dlaněmi otřel pot z čela. *Já jsem to nechtěl. Nechtěl jsem to vůbec.* Ale lhát už neměl smysl, klíč ležel tam, kde ho nikdo neviděl, a on věděl, že ho najde.
Kaple stála jako zbytky něčeho, co mělo být větší. Gotický portál, který se zdál příliš úzký pro všechny ty hlasy, které se v něm měly promlouvat. Vnitřek byl téměř tma, jen slabé světlo z okna, které propouštělo prachové sloupce. Na oltáři visel obraz — Bolestná Panna Marie, její tvář bledší než včerejší měsíc. Když se k ní přiblížil, zdálo se, že ho sleduje.
„Prosím tě, nech to být,“ zašeptal, ale jeho hlas zněl cizí, jako by ho někdo nahrál a pak přehrál zpětně. Pak uslyšel šustění. Jako by se někdo posunul za jeho zády. Otočil se — nikdo tam nebyl. Jen stín, který se táhl od lavice k oltáři jako něco živého.
„Kdo je tam?“ zeptal se, hlas mu zadrhl. Odpověď přišla okamžitě — ne slovy, ale dotykem. Něco mu lehce dotklo rameno. Nepevné, jako by to byl vítr, ale vítr tu nebyl. Zvedl ruku, ale vzduch byl prázdný. Pak ucítil teplo. Ne ze svícnu, který hořel na stole, ale z něčeho jiného, jako by se nad ním otevřel neviditelný oheň.
„Ty víš, že to nemůžu vrátit,“ řekl, a jeho slova se ztratila ve vlastním dechu. Ale něco mu odpovědělo. Ne hlasem, ale změnami. Najednou mu bylo zima, pak ho zase popálilo, jako by se v něm něco rozhořelo. Na chvíli se mu zdálo, že vidí světlo — ne z okna, ale z někde hluboko uvnitř, jako by se kaple rozpadla a na druhé straně čekalo něco, co ho volalo.
„Neboj se,“ zašeptal mu ten neviditelný hlas. Nebo si to jen přál.
Když vyběhl ven, klíč už tam nebyl. A ani stopa po tom, že byl vůbec někdy.
Na hřbitově stál srdcem, které mu bušilo, jako by se mu v hrudi rozhořelo něco, co tam předtím nebylo. Někdo mu položila ruku na rameno. „Všechno se dá napravit,“ řekla žena v černém. On jen pokývl, aniž by věděl, komu odpovídá.
Kaple stála před ním jako varování. Jako slib. Jako místo, kde někdo někdy přišel a odcházel jiný.
A on tu chtěl přijít znovu. Aby zjistil, co se tam děje, když nikdo nedívá.