Příběh: Klášter dominikánů v Ústí nad Labem
Bylo to v pondělí ráno, kdy Martin zjistil, že chvění klášterního ticha bylo narušeno vzduchem horkého dechu a cizím šelestem papíru. Předpokládal, že se v jeho komnatě nachází oblát, ale zatímco přemýšlel, zvuky mizely jako zvonivý tichého rána. Otočil hlavu a pod oponou svého lože stál člověk — neznámý mnich s tváří zakrytou tmavým plátěným kloboukem.
„Pane Martin,“ pronesl ten druhý tiše, „je mi důležité mít s vámi rozhovor.“
Martin si všiml pachy inkoustu a roucha — byly zde jen u přednášejících. Přesto něco na tomto mnichovi odhalovalo, že se nedostal sem ani prostřednictvím bohoslužby.
„Kdo jste?“ oslovil, hleděl do tajemného mlhy nad očima muže.
Odpověď se přizývala jako rychlý vichr. „Mám informace z důležitého pramene, které nemohu sdílet veřejně.“
Překvapení a podezření Martin probodlo jako ostré nože, ale jeho oči se utkvěly na ruce druhého muže — zatvrzelá, ale s tajemstvím. V jejích tvarech vnutila potlačenou touhu po poznání.
„Co víte?“ zeptal se Martin váhavě, jeho hlas vibroval podlahami kláštera.
Mnich odložil papír na stůl a jeho ruka se zastavila jako kdyby byla v pokušení ho nasměrovat. „O tři staletí před námi byl tento klášter skrytím místem pro knihy, jejichž znalost nechce nikdo sdílet. Vědění tohoto druhu je zdraví a smrti — jednou poznané, již nemůžete ustoupit.“
Martinova mysl se temně zakotvila jako štít před horkým sluncem. Chtěl věřit svému životnímu cíli, ale zároveň ho místnost plnila pocit, že dveře do nebezpečného, zákazu prostoru byly otevřeny.
„A co ty knihy?“ zeptal se, hlasem přerušovaným šelestem myšlenek.
Mnich se chytil rukou za plátěný klobouk a zvedl jej jako by odkrýval tajemství větší než jakékoliv slovo. „Byly spáleny před staletím, aby nikdo nespoznal pravdu.“
Martin se zeptal s rychlostí myšlenky: „A co bylo napsáno — víme někdo?“ Jeho hlava zatímco znala slova nevěřila v jejich obsah, pocit, že musí zjistit pravdu, ho přiváděl k rozpacím.
„Nikdy se nesmí objevit světu — ať žije tolik století.“ Mnich se pustil do cest vytvořených zvony a chladnými stíny podlahy, než zmizel tak, jak přišel.
Martin zůstal s papírem, jeho ruce vibrovaly tajemstvím. Byla to vina, která se táhla jako dech po kruhu kolem města, ale v klidném klášteře mu ducha otřáslo, nebylo to jen slovo — bylo to znamení.
Světlo přebíralo své místo ve východním oknu a s ním také tajemství. Co se skrývalo za prsty mrtvého mnicha, bylo v Martinově mysli nesrovnatelnou záhadou, jehož odpověď už nikdy nebyla známa — ať se tato historie rozevířila v rukopisech či ve světle nového dne.