Příběh: Kohnův most

Voda pod mostem voněla po mokrém dřevu a starých železných šroubech, které se v ní zrcadlily jako zubní náhrady. Jindřich Kovář, syn pekaře z Pardubic, se opřel o kamenné zábradlí a sledoval, jak se jeho boty potápějí do bahna na břehu. Na druhém konci mostu stála ona – Markéta, dcera mlýnáře z Chrudimi, s košíkem plným uvařených jablek, jejichž vůně se smísila s pachem vlhkého listí.

„Proč jsi přišel až teď?“ její hlas byl klidný, ale prsty se jí zatínaly do dřeva košíku. „Trať už dávno není v provozu.“

Jindřich se nepohnul. „Vím. Ale já jsem nikdy nechodil po kolejích.“

Markéta zvedla hlavu a pod mostem se ozvalo vzdálené klikatění – vojáci z nedalekého cvičiště se vraceli z výcviku. „Co chceš, Jindřichu?“ Zeptala se, jako by věděla, že slova jsou jen omalovánka nad tím, co se opravdu děje.

On se podíval na její ruce, které držely košík tak pevně, že se mu bledé žíly na zápěstí rýsovaly jako nitě. „Chtěl jsem ti říct, že odcházím.“

Vzduch mezi nimi ztuhl. Markéta neodpověděla hned. Místo toho se podívala za něj, k lesu, kde se mezi stromy rýsovaly kontury starých vojenských budov. „Kam?“

„Do Prahy. Hledat práci u kameníků.“

Most pod nimi skřípal. Dřevo, které neslo stovky vojenských vlaků, teď neslo jen jejich váhu a tajemství. „A co když se vrátíš?“ Markéta položila košík na zem a vytrhla si trávu z podpatku. „Zůstanou ti ruce čisté, nebo se z nich stane prach jako z tvého otcova pece?“

Jindřich se usmál, ale bylo to jako když se někdo usmívá pod vodou. „Zůstanou mi ruce, ale ne já.“

V tom okamžiku se za nimi ozval hlas – hluboký, vojenský. „Kovář! Co tu děláš?“ Bylo to známé jméno, ale ne jeho. Někdo z cvičiště. Jindřich se rozhlédl a uviděl dva mužů v uniformách, jak se blíží po cestě pod mostem. „Most je pro veřejnost uzavřený, dokud nebudou hotovy opravy.“

Markéta rychle vzala košík. „Jdeme.“

Ale Jindřich nehnul nohou. „Počkej.“ Otočil se k vojákům. „Můžeme projít? Jenom chvíli.“

Ten starší z nich, s vousem jako suché větve, zavrtěl hlavou. „Ne. A ty, Kovář, máš ještě jednu hodinu, než budeš muset odejít z celého prostoru. Armáda tu nechce civilisty.“

Markéta sevřela Jindřichovu paži. „Pojď.“

Ale on zůstával. „Jenom ještě jedno.“ Vytrhl z kapsy malý kámen, který našel u břehu, a položil ho na mostovku. „Když už odejdu, chci, aby něco zůstalo.“

Vojáci se rozloučili a odešli. Markéta se podívala na kámen – byl hladký, jako když ho řeka dlouho otírala o kameny. „Co to znamená?“

Jindřich se naklonil a pohladil dřevo mostu, které se pod jeho rukou zvedalo a klesalo jako dech. „Že jsem tu byl. A že se sem vrátím.“

Markéta nic neřekla. Jen vzala kámen a schovala ho do kapesníku. Potom se obrátila a šla po mostě pryč, její stopy zanechávající vlhké otisky na dřevě.

Jindřich zůstal sám. Voda pod mostem se klidně vlila do řeky, jako by nic nebylo. Ale on věděl, že něco se změnilo. Most, který nesl vojenské vlaky, teď nesl jen jejich slova. A když se jednou vrátí, bude tu jen dřevo, kameny a vzpomínka na to, co se mezi nimi stalo.

A možná i něco víc.