Příběh: Kongresové centrum Praha
Oldřich tasil z kapsy svazek klíčů a s rázem jimi zaklepal o kovové dveře, aby přehlušil ten zvuk. V obrovském prázdném sále, kde se i šepot měnil v hřmění, se ozýval vysoký, čistý hlas ženy. Zpívala melodii, kterou Oldřich znal z prohibovaných záznamů, něco, co v sjezdovém paláci v roce 1981 rozhodně nemělo být slyšet. Jako hlavní technik akustiky věděl, že v budově není nikdo. Všechny vchody byly zamčené, hlídací sbor hlásil klid a on sám byl jediným člověkem, který měl v tuto hodinu povolení v prostoru zůstat.
Znovu to slyšel. Zvuk se neozýval z jednoho místa, ale zdál se přelévat stěnami, odrážet se od betonových ploch a stoupat kfoulovým sklem k špičce stropu. Oldřich přitiskl ucho k chladnému povrchu zdi. Cítil, jak mu mrazí v zátylku. Pod prsty neucítil jen tvrdý beton, ale jemné chvění, jako by celá budova byla obrovským rezonančním tělesem nějakého neviditelného nástroje.
Rozběhl se chodbou, kde se v šeru leskly skleněné plochy. Minul plastiku Stromu, jejíž křišťálové větve v šeru vypadaly jako zmrzlá blesky. Zpěv byl teď blíž, táhl se z prostoru, kde visel lustr Slunce. Oldřich zastavil, zatajil dech a zapalil baterku. Světelný paprsek prořízl tmu a dopadl na prázdnou podlahu. Nikdo tam nebyl. Jen echo jeho vlastního prudkého dýchání mu vracela odpověď.
Vzápětí se hlas ozval přímo za jeho zády. Byl tak blízko, že Oldřich zaslechl i jemný nádech mezi tóny. Prudce se otočil, až mu v uších zapískalo, ale za ním byla jen nekonečná řada šedých dveří a ticho, které hýbalo vzduchem. Zpěv se přesunul dál, hlouběji do útrob budovy, směrem k prezidentskému salonku. Oldřich ho následoval, jeho kroky duněly v prázdných chodbách jako údery kladivem.
Když dorazil k těžkým dveřím salonku, ruka se mu třásla, když vkládal klíč do zámku. Dovnitř vnikl prudký proud vzduchu, který voněl starými parfémy a sušenými růžemi, což v sterilním prostoru nově postaveného centra nedávalo žádný smysl. V místnosti nebylo žádné světlo, jen šedý svit z okun v úzkých pásích. Na jedné z kožených židlí, která měla sloužit nejvyšším představitelům strany, ležela jedinejší bílá hedvábná rukavice.
Oldřich k ní přistoupil a opatrně ji zvedl. Látka byla teplá, jako by ji před vteřinou někdo sundal. V tu chvíli se v celém sále, hluboko pod jeho nohama, ozval hromadný potlesk tisíců lidí. Zvuk byl tak intenzivní, že se otřásly skla v oknech a Oldřich musel zakrýt uši. Nebyl to jen hluk, byl to pocit vítězství a radosti, který v tomto chladném, betonovém prostoru neměl mít místo. Pak všechno utichlo. Okamžitě. Absolutně.
Když se Oldřich podíval na rukavici v dlani, byla pryč. Zůstal mu jen prázdný stisk prstů a pach růží, který pomalu pohlil pach čerstvého betonu a čisticích prostředků.
Následující dny se snažil zjistit, kdo v budově mohl být, ale seznamy personálu i hostů byly prázdné. Kolegové se mu smáli a říkali, že ho z toho neustálého ladění ozvuku přejelo. Jenže Oldřich věděl, že to nebyly halucinace. Každý večer, když v budově zhasla poslední světla, vracel se k onomu salonku. Stál tam v naprostém tichu a čekal, až se beton znovu probudí a vypráví mu o někom, kdo v tomto paláci nikdy nebyl, ale přesto v něm zůstal navždy.
Tajemství toho, kdo v sálech zpíval, zůstalo v zapomenutí spolu s mnoha jinými stíny té doby. Jen dnes, když procházíte těmi samými chodbami, můžete někdy ucítit náhlý závan starých růží tam, kde by měl být jen chladný vzduch.