Příběh: Kostel Jména Panny Marie (Děčín)

Když se mu z ruky vyklouzla svíčka a padla přímo do kalicha, nechala po sobě na zlaceném dně jen malý, černý, ještě kouřící otisk.

Krystof se nehnul. Dlaně mu ztuhly nad lavicí, prsty jako kořeny starého dubu. V kostele bylo ticho, jenž se mu zdálo, že se valí ze stěn jako včelí vosk – tlusté, lepkavé, neodbytné. Za jeho zády se nad hlavním oltářem vznášela polokruhová koncha, jako by ji někdo nechal viset v polostínu, kde se světlo z okenních vitráží prolínalo s něčím jiným, něčím, co nemělo barvu. *To není náhoda,* opakoval si, ale hlas mu zněl cizí, jako by ho pronášel někdo jiný. Někdo, kdo ještě nevěděl, že tato věc změní vše.

Krystof byl člověk, který nevěřil. Nebo spíše: věřil jen v to, co mohl dotknout, vážit, rozsekat na kousky. A teď tu stál v kostele Panny Marie v Bynově, kde ho nikdo neznal, a držel v ruce kousek vosku, který se mu z ruky vytrhl sám od sebe. Jako by ho něco nebo někdo odstrklo.

Dveře se za ním zavřely s takovým klapnutím, že se mu zdálo, jako by je někdo zatáhl zvenku. Ale venku nikdo nebyl. Jen ten úzký sráz pod kostelem, kde se Jílovský potok vinul mezi skály jako zraněný had, a za ním – dýmovnice továrny, která vyplivovala černý kouř do modravého večera. Krystof pracoval v té továrně od patnácti let, od té doby, co mu otec, starý pivař z Podmokel, řekl: *„Synu, buď muž. Nebo umři.“* A on byl muž. Nebo umíral.

Dnes ráno mu šéf, pan Šimůnek, přinesl výpisy. *„Krystofe, máme problém. Ty jsi ten, kdo přebral zásoby lepidla pro novou smlouvu s Prahou. Ale lepidlo tam není. A my jsme ho potřebovali.“* Krystof se usmál, jako by ho někdo praštil do žaludku. *„Možná jsem se spletl, pane.“* *„Možná“* řekl Šimůnek a podal mu papíry. *„Ale ty jsi to podepsal. A ty jsi to přebral. Takže buď to vrátíš, nebo půjdeš.“*

Krystof si vzal peníze. Ne všechny. Jen dost, aby mohl utéct. A teď tu byl, ve tmavé lodi kostela, kde se vzduch zdál být tlustý jako med, a v ruce měl ten kousek vosku, který by nikdo neviděl, kdyby ho nechal padnout.

„Proč?“ zeptal se nahlas, i když věděl, že odpověď nebude.

Náhle se nad ním něco pohnulo. Nebylo to vítr – v kostele nefoukal. Bylo to jako by se stěny lehce naklonily, jako by se celý prostor nakrčil, aby se na něj podíval. A pak – světlo. Ne ze svícnu, ne z vitráží. Ze stropu. Ze dřeva, které se zdálo, že začalo hořet, ale nehořelo. Jen se rozjasnilo, jako by se v něm probudila nějaká skrytá žíla, nějaký žíhaný vzor, který nikdy předtím neviděl.

Krystof se pokusil vstát, ale kolena se mu podlomila. Na lavici před ním ležela kniha. Stará, opotřebovaná, s vytrženým listem. Na stránce, kterou otevřel, byla napsána jedna věta: *„Když někdo ukradne, co mu nebylo dáno, bere si život, který mu nepatří.“*

„Kdo…?“ zašeptal.

Knihu nikdo nedržel. Ale když se podíval na oltář, uviděl, že socha Madony má oči otevřené. A že se na něj dívá.

Krystof se rozběhl. Dveře se mu otevřely samy, jako by je někdo odemkl. Venku ho čekal chladný večer, zápach vlhké země a dým z komínů. V ruce měl ještě ten kousek vosku. A věděl, že zítra půjde zpátky do továrny. A vrátí lepidlo.

Ale když se ohlédl, uviděl, že nad kostelem se zdálo, že se polokruhová koncha lehce otáčí, jako by ho něco pozorovalo. A že v okně, které bylo předtím temné, teď svítilo světlo, které nikdo nevypnul.