Příběh: Kostel Narození Panny Marie (Velké Bílovice)

Stiskl v dlani těžký železný klíč tak silně, až mu nehty vryly do kůže hluboké rýhy. Matěj s hrubým dechem stál před masivními dveřmi, které ho oddělovaly od ticha a chladu svatyně. V hlavě mu stále zněly křiky z ranního sporu o pozemky a ta hnusná, sladká chuť lži, kterou právě v hněvu vyřekl, aby zničil svého souseda. Věděl, že lhaní před zákonem je hřích, ale v tu chvíli mu to bylo jedno. Teď však, v samotě návrší Tabačov, ho začal žrat studený pot.

Strhll dveře dokořán. Do nosu mu udeřil prudký pád vůně tlejícího dřeva, vosku a starého prachu, který se tančil v úzkých prouzcích světla. Nově vybudovaná stavba z roku 1764 ještě voněla čerstvou vápnou malbou a vlhkostí z hloubky základů. Matěj nešel k oltáři. Krok za krokem, s těžkým srdcem, který mu tloukl do krku jako uvězněný pták, směřoval k severní straně, k onomu zvláštnostem plnému koutu, kde se k nebi pnul točité schodiště.

Každý stoupavý krok po úzkých schodech do kaple zněl v prázdném prostoru jako úder kladiva do rakve. Zdi kolem něj byly chladné a hladké. Když konečně dosáhl patra, kde se nacházela kaple, zastavil se. V prostoru nebylo nikdo. Jen on a ticho, které bylo tak husté, že ho skoro cítil na jazyku. Matěj se opřel o stěnu a zavřel oči. Chtěl křičet, chtěl prosit o odpuštění, ale slova mu zamrzla v hrdle. On totiž nevěřil v milost, věřil jen v moc peněz a v sílu vlastního hněvu.

Vteřinu poté se stalo něco, co mu vyrazilo dech. Z horního okna kaple, kterým dopadalo ostré slunce, šlehnul do prostoru paprsek světla tak intenzivní, že na okamžik oslepl. Světlo však ne dopadlo na dlažbu, ale začalo se v prostoru kroužit, jako by ho vedla neviditelná ruka. Matěj ztuhl. Světelný vír se zastavil přesně před ním a v tom okamžiku uslyšel zvuk. Nebyl to hlas, nebyl to šepot, ale zvuk podobný zvonění tisíce malých skleněných zvonečků, který mu vibroval přímo v kostech.

V tom huku ticha se najednou objevil obraz. Před očima mu nebyly stěny kaple, ale tvář muže, kterého právě zradil. Viděl jeho zklamané oči a tiché slzy. Matěj se zhroutil na kolena. Tvrdý kámen mu vrazil do klyčů, ale on to nevnímal. Cítil jen neuvěřitelný žár, který ho zaplavil od prsů až po hrdlo, jako by mu do srdce někdo nalil rozžhavené zlato. Nebyla to bolest, ale čistá, spalující pravda, která mu vyznámala vše, co se pokusil před sebou skrýt.

Když světlo zmizelo a v kapli znovu zavládlo polostín, Matěj už nebyl stejným člověkem. Dlouho tam takle klečel, v naprostém mlčení, a naslouchal tlukotu vlastního srdce. Vstal, pomalu sestoupil po točitém schodišti dolů a vyšel z kostela ven do čistého vzduchu jihomoravského odpoledne. Bez jediného slova se otočil k vesnici, aby napravil to, co rozbil.

Někteří tvrdí, že v onomto koutě kostela, kde se schodiště setkává s kaplí, čas proudí jinak a prostor se otevírá k něčemu, co lidský rozum nepojme. Matěj už nikdy neřekl, co přesně v tom světle viděl, ale do konce svých dnů každého roku v den stavby chrámu přicházel na Tabačov, aby v tichosti stál u toho točitého schodiště.

Dodnes se říká, že kdo vstoupí do kaple s těžkým svědomím, může cítit ten samý neviditelný žár, který kdysi zlomil pýchu jednoho zbludilého muže.