Příběh: Kostel Povýšení svatého Kříže s farou a kaplankou

Když se mu na práhu kostela rozlomil kříž

Jindřich z Věšína stál před kamennými dveřmi a držel v ruce rozbitý náhrdelník — ten, který mu matka dala na cestu, když odešel z domova. Dřevo se mu v prstech přetvářelo na prach, jako by ho něco neviditelné ruky rozklepalo na kousky. Za ním se vznášela vůně vlhkého kamene a starého dřeva, smíšená s pachem bylin, které kaplan Česaný kdysi vysázel u hrobů. *„Zradil jsem ji,“* opakoval si, ale slova mu zůstala v krku jako hrudník z kamene. Věděl, že by měl odejít, ale nohy ho nesly dál než k těmto dveřím, které se zdály být jediné místo na světě, kde by ho někdo mohl pochopit.

Vnitřek kostela byl tak tichý, že slyšel, jak mu vlastní dech otluče v hrudi. Světlo padalo skrze malá okna jako rozlitý med, a na chvíli se mu zdálo, že vidí, jak se v něm pohybují stíny mužů v dlouhých rouších — ti, kteří sem přicházeli před staletími. *„Kdo jsi ty, aby ses tu schovával?“*, zněl v jeho hlavě hlas, který neznal. Ale pak ucítil něco na rameni — lehké doteky, jako by ho někdo pohladil po pláště. Otočil se, ale nikdo tam nebyl. Jen stín jeho vlastního těla na zdi, kde se kdysi visel kříž.

Vtom si všiml, že na lavici před oltářem leží kniha. Ne jakákoliv — *Kronika Rožmitálská*, kterou mu kdysi ukázal farář Zachar. Když ji otevřel, prsty samy od sebe přejely po stránce, až se zastavily u jednoho místa. *„Roku Páně 1526, když farář Hájek odvezl z kostela svatořecké ostatky, našli lidé v kryptě pod oltářem kříž, který se rozsvítil, když ho dotkli hříšníci.“* Jindřich se podíval dolů. Pod lavicí byla malá mřížka — vstup do krypty. Vůně z ní byla ještě silnější: jako by se tam hromadila nějaká tajemná síla, jako by čekala právě na něj.

Srdce mu bušilo tak rychle, že se mu zdálo, jako by ho někdo chtěl vyhodit z hrudi. *„Jsi blázen,“*, šeptal si, ale ruce už se mu pohybovaly samy. Když se dotkl mřížky, ucítil, jak mu teplo stoupá od prstů až k ramenům. *„Nepusť mě,“*, chtěl zakřičet, ale z úst mu vyšlo jen chraplavé *„Prosím…“* Pak se světlo nad hlavou rozlilo jako voda — ne ze svíček, ne ze slunce, ale z něčeho, co svítilo uvnitř něj. A když se podíval dolů, uviděl, že v jeho dlani leží malý dřevěný křížek, který tam předtím nebyl. Na něm byl vyryty jediný nápis: *„Není pozdě.“*

Když vykročil ven, zůstal za sebou jen omdlelý kaplan Česaný, který ho našel u dveří s křížkem v ruce a s úsměvem, který neměl žádný důvod. *„Pánbůh ti odpuští, synu,“*, pronesl starý muž, i když Jindřich nic neřekl. A když se Jindřich podíval na svůj náhrdelník, byl opět celý — jako by nikdy nepadl. Ale v jeho dlani zůstalo teplo, které tam nikdy předtím nebylo.

Od té doby chodí do Starého Rožmitálu každý rok, vždycky v den, kdy se mu zdá, že slyší zvony zvonit samy od sebe. A když se někdo zeptá, proč, odpoví jen: *„Protože tam něco čeká na ty, kteří už nemají kam jít.“* A pak se usměje, jako by věděl něco, co ostatní neznají.