Příběh: Kostel svaté Kateřiny (Vysoké nad Jizerou)

Dveře se zavřely za ní s takovým prudkým cvaknutím, že se na okamžik zdálo, jako by se kostel zadržel v dechu. Marie z Nístějska stála u hlavního oltáře, prsty jí klouzaly po chladném kamenném parapetu, jako by hledaly něco, co se nedalo uchopit. Vzduch byl těžký od kadidla, které se vznášelo v záhybech tmavých šatů, a někde z hlubin lodi se ozývalo tišší, ale neustále opakované klepání – jako by někdo v dálce poklepával prsty na dřevo. *Kazatelna,* pomyslela si. *Vždycky to tam klepá.*

„Pánbůh ví, že jsem nikomu neublížila,“ šeptala, a její hlas se ztratil mezi kamennými stěnami. Věděla, že to není pravda. Když se podívala na sochu svaté Kateřiny nad hlavním oltářem, její tvář zdobená stříbrným věncem mučednice se zdála sledovat každý její pohyb. Marie sevřela pěsti. *Proč právě tady?* Měla by být doma, v Nístějském zámku, kde ji čekal manželský ložnice a novorozenec, který ji už nepoznával. Ale když jí včera večer v ruce vyklouzl list s pečetí knížete z Rohanů, takový lehký, jako by ho někdo nechal na úmysl, věděla, že cestu sem už neodvrátí.

Klekla si před oltářem svaté Barbory, jejíž socha držela meč v rukou, jako by ho právě teď zvedla. „Já nejsem hrdina,“ zašeptala. „Jsem jen žena, která se bojí.“ A pak uslyšela to: ne zvuk, nýbrž *tón*, jako by se něco v kostele rozepnulo. Zvonění bylo příliš jemné na zvony, příliš hluboké na vítr v oknech. Přišlo z místa, kde stála gotická madona – ta stará, dřevěná, jejíž tvář byla tak klidná, že se zdála mrtvá. Marie se otočila.

Nebylo tam nic. Jen stín, který se pomalu oddaloval od stěny, jako by ho někdo vytáhl za nit. A pak – *vůně*. Jako by se do kostela právě vrátila někdo, kdo tu byl dávno před ní. Cítěla ho na jazyku: teplý chléb, kořeněný med, a něco hořkého, jako popel. *Kazatelna,* pomyslela si znovu. *Tam to klepá.*

Vstal z lavice, aniž by se rozhlédl. Byl to kněz, ale ne ten, který sloužil mše – ten měl šedivé vlasy a v očích mu svítila nějaká stará, hluboká radost. Tento muž měl tvář jako vyřezávaná z jednoho kusu dřeva, jako by ho někdo vyryl z kostelních lavic. „Víš, co jsi udělala?“ zeptal se, a jeho hlas zněl, jako by mluvil z velké dálky, přes vrstvy času.

Marie sevřela rty. „Ne.“ Ale věděla, že lže.

Kněz se posunul blíže, a když se dotkl její ruky, byla teplá, jako by ji právě vytáhl z ohně. „Když někdo lže, aby zachránil sebe, tak Pánbůh mu dá znamení. Ale když lže, aby zachránil druhého…“ Zastavil se. „…pak mu dá *výběr*.“

V tom okamžiku se nad hlavou Marie rozsvítila lucerna – aniž by ji někdo zapálil. Plamen byl bílý, jako by ho nikdy nehasilo nic. A když se podívala dolů, viděla na dlažbě kostela dva stopy: její vlastní a ty druhé, které vedly *k ní*.

„Kdo jsi?“ zeptala se, i když věděla, že odpověď už zná.

Kněz se usmál. „Ten, kdo čekal.“ A pak byl pryč.

Lucerna zhasla. Zůstala jen Marie, klečící na kamenech, s listem v ruce, který se teď zdál být lehký jako papír, i když ho držela v pěsti už hodiny. A někde v hlubokých základech kostela se ozvalo další klepání – tentokrát jako by někdo zaklepával na dveře, které nikdo neviděl.

Když se Marie později vynořila z kostela, slunce ji oslepilo. V ruce držela list – a na něm, tam, kde předtím byla pečeť, byla nyní jen jedna slova: *„Vyber si.“*

A když se podívala na věž svaté Kateřiny, zdálo se, že se v jejím vrcholu něco pohybuje. Jako by ji někdo pozoroval.