Příběh: Kostel svaté Markéty (Ves Touškov)
Kostel se dýchal.
Ne jako dům, který se usadil do stínu, ale jako něco živého – vlhký dech z kamenných stěn, který se smísil s pachem starých svícen a prachu, který se vznášel v paprscích slunce, jež pronikalo úzkými okny jako nitě zlata. Jindřich z Touškova stál u hlavního oltáře a jeho prsty se zatínaly do dřevěného žebříku, který vedl do temných výšin zvonice. *Zítra to skončí,* myslel. Zítra bude mrtvý, nebo svobodný. Vše záleželo na tom, zda sova pálená vrátí se do svého hnízda.
„Ty jsi tu už hodinu,“ ozval se za ním hlas. „A ještě jsi nic neudělal.“
Jindřich se neotočil. „Marek, ty mě neznáš. Když se člověk rozhodne, neváhá.“
„Rozhodl ses před týdnem. Teď jen čekáš, až ti někdo pomůže.“
Marek byl farář, ten poslední, kdo mu ještě mohl nabídnout útěchu. Ale Jindřich věděl, že útěcha není to, co potřebuje. Potřeboval znamení. *Něco, co by mu řeklo, že je na správné cestě.*
Vzduch v kostele se náhle ztlustl. Jako by se někdo přiblížil, i když nikdo neslyšel kroky. Jindřich zvedl hlavu – a uviděl ji. Na vrcholu schodiště, tam, kde se ztrácely stíny, stála postava. Bílá, jako by byla vyřezána z mlhy, s tváří, která se rozpouštěla v temnotě. *Svatá Markéta,* přemítal. Ale ne, to nebyla ona. To byl někdo jiný. Někdo, kdo mu držel v ruce klíč.
„Ty jsi mi slíbil, že přijdeš,“ šeptl neznámý hlas. „Ale ty jsi tu jenom stál.“
Jindřichovi se srdce zastavilo. *To nemůže být. To nemůže být.*
„Kdo jsi?“ zeptal se, i když věděl, že odpověď už zná.
Postava se naklonila blíže. „Jsem ten, kdo ti může dát to, co chceš. Ale musíš nejdřív odložit to, co tě drží.“
V ruce Jindřichova držel starý pergamen – listinu, kterou měl zítra předložit u soudu. Ta, která by ho prohlásila za viníka. A s ní i za mrtvého.
„Vezmi ji,“ řekl neznámý. „Ale neber ji zpět.“
Jindřichovi se ruce třásly. Pergamen byl teplý, jako by ho někdo právě vytáhl z ohně. Když ho rozvinul, uviděl na něm nejen svá jména, ale i slova, která tam nebyla dřív: *„Pravda je těžší než kámen, ale lehčí než hřích.“*
„To není možné,“ zašeptal.
„Jen pro tebe je,“ odvětil hlas. „Teď rozhodni. Buď volný, nebo vězněný.“
Když Jindřich zvedl hlavu, postava byla pryč. Zůstal jen zápach – jako by někdo spálil byliny a nechal ho v kostele viset. A na schodech, kde stála, ležela jedna bílá peříčka. Soví.
Marek se k němu přiblížil. „Co se stalo?“
Jindřich se podíval na pergamen v ruce. Pak ho roztrhal. „Zítra půjdu k soudu. Ale ne jako obžalovaný.“
Farář se usmál. „Takže jsi našel svou odpověď.“
„Ne, faráři. Já jsem našel něco jiného.“ Jindřich se podíval k zvonici, kde dříve hnízdila sova. „Něco, co mi řeklo, že nejsem sám.“
Zvonice mlčela. Ale kostel dýchal dál. A někde v jeho stěnách se tiše, jako by nikdy neodešla, ozvalo zaklepání křídel.