Příběh: Kostel svatého Bartoloměje (Holedeček)
Když se mu z ruky vytrhla svíčka, nepočkal na to, až se rozlije po kamenných schodech.
Jindřich z Holedeče stál na prahu kostela svatého Bartoloměje, kde ho nikdo nečekal, a jeho dlaně se zmocnila studena, která se šířila jako olej pod kůží. Vzduch voněl vlhkými kameny a něčím starým, jako by zde vzduch už dlouho nedýchal. Za ním se vlnila vesnice, ale on ji neviděl – viděl jen vlastní odraz v tmavém dřevěném portálu, rozmazaný jako hřích, který se nechce vyznat.
„Ty jsi tu zbytečně,“ zašeptal si sám, ale hlas mu zněl cizí, jako by ho pronášel někdo jiný. V kapse měl listinu, která by mu mohla vrátit majetek, ale v ruce držel jen svíčku, jejíž plamen se třásl jako list před bouří. *Když ji necháš padnout, bude to jako vyznání,* pomyslel si. Ale když ji pustil, svíčka se nevrhla dolů – zůstala viset v jeho prstech, jako by ji něco neslo.
„Pánové!“ volal někdo z vesnice, ale Jindřich už neslyšel. Vnitřek kostela byl prázdný, jen prach se vznášel ve sloupoví jako duchové minulých farářů. Když vstoupil, jeho boty zaklepaly na kamenné dlaždice, ale zvuk se ztratil, jako by ho kostel pohltil. Na hlavním oltáři ho čekal obraz svatého Bartoloměje – s mečem v ruce, jehož čepel se zdála být z černého skla. Jindřich si uvědomil, že dýchá příliš rychle.
„Proč jsi přišel?“ zeptal se obraz tiše, jako by mu odpověděl někdo, kdo stojí za jeho zády.
„Abych se vykoupil,“ odvětil Jindřich, aniž by věděl, že to řekl nahlas. „Za to, co jsem udělal.“
Vtom se za ním ozval zvuk – ne kroků, nýbrž něčeho, co se táhlo po zdi. Jako by se někdo dotýkal kamene prsty, které nejsou jeho. Jindřich se otočil, ale nikdo tam nebyl. Jen na severní stěně, tam, kde se dřív visel kříž, se teď objevilo světlo – jako by se v kamenech otevřela díra do něčeho jiného. A z té díry se ozýval hlas, který zněl jako smích, ale také jako pláč:
„Ty jsi tu už jednou byl.“
Jindřich se dotkl zdi – byl studený, ale pod jeho prsty se zdálo, že se roztaví. Pak ucítil, jak mu něco stahuje z krku řetěz, který tam neměl. A na něm visel klíč.
„Ten klíč…“ zašeptal.
„Otevře, co jsi zavřel,“ přišel hlas znovu, tentokrát přímo do jeho uší. „Ale pozor – někdy dveře nevedou tam, kam myslíš.“
Jindřich se probudil na prahu kostela, svíčka v jeho ruce byla celá, jako by nikdy nepadla. Vesnice spala, ale on věděl, že už nikdy nebude spát klidně. V kapse měl listinu, ale v ruce držel klíč – starý, zrezivělý, s nápisem, který neuměl přečíst. A když se podíval zpět do kostela, viděl, že na severní stěně se znovu objevilo světlo.
Někdo tam čekal. Nebo něco.
A Jindřich z Holedeče věděl, že příště přijde sám.