Příběh: Kostel svatého Bartoloměje (Rejštejn)
Krvavý otisk dlaně na šrubovém zámku brány pálil víc než mráz, který pronikal skrz vlněnou tuniku. Matěj přitlačil tělo k chladnému kameni hřbitovní zdi a zatajil dech, zatímco za ním v údolí Losenice stále hrozil hněv pánů, kterým právě ukradl to, co nepatřilo jim. V ruce svíral těžký měšec se zlatem, které v tichu noci skoro slyšel šeptat. Ten zvuk nebyl však zlatem, nýbrž jeho vlastním šíleným tepem, který mu hřměl v uších jako vzdálený boj.
Vzhlédl k vrcholku návrší. Nad ním se tyčil kostel svatého Bartoloměje, černá silueta s ostrými liniemi gotických stěn, která se rýsovala proti mléčnému nebi. Matěj nebyl muž modlitby. Byl to muž zlodějů a lži, který věřil jen tomu, co mohl zvážit na váze nebo prodat na trhu. Přesto ho teď tahalo to místo, ta tichá pevnost z kamene a víry, jako by ho někdo za neviditelnou nit táhl pryč od hříchu, který právě spáchal.
Když vběhl do chrámu, dveře s vrzotem ustoupily a pohltily ho tma a těžký pach starého vosku a vlhkého kamene. V prostoru vládlo mrazivé ticho, které rozsekal jen zvuk jeho vlastních, zrychlených kroků. Matěj se zastavil uprostřed lodi. Před ním se tyčily oltáře, jejichž řezby v polomraku připřipomínaly zkamenělé lidi v nekonečném očekávání.
Vtom to přišlo. Z výšky věže se ozval zvon. Nebyl to doprovodný signál k modlitbě, nebyla to žádná hodina, kterou by mohl poznat. Byl to jediný, hluboký úder, který se rozlil prostorem jako vlna. Ten zvuk nebyl jen slyšet, on byl cítit v kostech, v žaludku, v samotném jádře jeho bytí. Matěj ucouzl a zakopl o kamennou dlažbu. Měšec s zlatem mu vyklouzl z prstů a dopadl na zem s těžkým, kovovým cinkotem.
Vteřinu poté se stalo něco, co mu vyrazilo dech. Z okna presbytáře, kde se křížily klenby, dopadl do prostoru paprsek měsíčního světla. Nebyl to však obyčejný svit. Světlo dopadlo přesně na místo, kde leželo ukradené zlato, a rozsvítilo ho tak jasně, až Matěj musel přimhouřit oči. V tom záři neviděl mince, ale své vlastní hříchy, tváře lidí, kterým ublížil, a prázdnotu, kterou se snažil zaplnit kovy.
Z hloubi kostela, z místa, kde se stíny spojovaly v neprostupný mrak, uslyšel hlas. Nebyl to krich, nebyla to slova, ale spíše hluboký vzdych, jako by samotné zdi chrámu vydechly úlevu. Matěj klesl na kolena. Cítil, jak mu po tvářích stékají horké slzy, které ho pálily víc než mráz venku. V tu chvíli mu v mysli jasno zapalo, že toto zlato není jeho záchranou, ale řetízem, který ho přiváže k zatracení.
Vstal, ale už nebyl tím stejným mužem. Měšec nezedal. Nechal ho tam, na chladné dlažbě, v místě, kde světlo měsíce tvořilo kříž. Vyšel z kostela pomalu, bez ohledu na to, zda ho někdo hledá. Když procházel bránou hřbitova a míjela ho stará kamenná zeď, cítil na rameních neviditelnou ruku, která ho táhla dál, pryč od všeho, co zná.
Když se ráno první slunce dotklo věže svatého Bartoloměje, měšec byl pryč. Nikdo z lidi v Rejštejnu neviděl, kdo ho vzal, ani kam zmizel. Jen Matěj, který se nikdy nevrátil do svého domu, v dálce stále slyší ten jeden, jediný úder gotického zvonu, který mu v jednu chvíli ukradl bohatství a vrátil mu duši.
Kdo dnes vstoupí do ticha tohoto chrámu a přiloží ucho k kamenným zdům, možná zaslechne ozvěnu toho dávného, nepochopitelného zvonu, který stále hledá ty, kteří zabloudili.