Příběh: Kostel svatého Jana Křtitele a svatého Jana Evangelisty (Opava-Město)
Když se Markvart z Hlubčic dotkl kamene, zněl jako zvon.
Byl to náhrobek biskupa Bernarda, přivezený z nějaké vzdálené diecéze, kde ho snad zapomněli. Markvart ho našel v úzkém rohu kostela, mezi opuchlými lavicemi a prachem, který se usadil na každém kamenu jako pokání. Prsty mu klouzaly po chladném mramoru, vyryté znaky mu škrábaly kůži jako varování. *„Nepatříš sem,“* zdálo se mu, že mušeptá zbytek kostela. *„Ale já sem přišel.“*
Dveře se za ním zavřely s takovým nárazem, že se zdálo, jako by je někdo zvenčí zamkl. Světlo z okna padalo šikmo, jako by se den chystal na útěk. Markvart se otočil – a uvědomil si, že je sám. Žádný kněz, žádný poustevník, jen on a ticho, které se valilo z kleneb jako tekuté olovo.
Věděl, že by měl odejít. Přes den ho v Opavě hledali jako psa. Ale nohy ho držely k tomuto místu, jako by ho něco táhlo za šíji. *„Proč jsi tu?“*, zeptal se nahlas, a jeho vlastní hlas zněl cizí, jako by ho pronášel někdo jiný. Odpověď přišla okamžitě – ne slovy, ale dotekem: na zápěstí mu náhle teplo, jako by mu někdo přiložil ruku.
Vtom zazněl zvuk. Ne z věže – ta byla prázdná, hodiny rozbité – ale z hlubin kostela, od oltáře. Jako by někdo pohladil dřevěné desky lavic. Markvart se rozběhl, srdce mu bušilo v krku jako zraněné ptactvo. U hlavního oltáře stál kněz – ale ne ten, který sem přišel dnes ráno. Ten byl starý, jeho ruka držela svíci, která nehořela, a přesto osvětlovala jeho tvář jako měsíc na černém nebi. *„Ty jsi přišel pro něj, ne?“*, řekl kněz tichým hlasem, který zněl, jako by ho nesla voda.
Markvart neodpověděl. Věděl, že mluví o svém bratru, o tom, jak ho v lese u Hlubčic našel s probodnutým břichem a prázdnou peněženkou. *„Nebyl to já,“*, chtěl zavřít. *„Nebyl to já.“*
Kněz se usmál. *„Neříkám, že jsi to udělal. Říkám, že jsi tu proto, aby ses zeptal, jestli to můžeš odpustit.“* Pak mu podal něco do ruky. Byla to malá, opotřebovaná mince, na níž byl vyryt kříž. *„Vezmi ji. A pak se rozhodni.“*
Když Markvart otevřel dveře, venku ho čekal jasný odpolední den. Ale v ruce držel minci – a na zápěstí mu ještě teplo. Někde v hloubi kostela zazněl zvuk, jako by se někdo modlil. Nebo plakal.
Dnes tam chodí Markvart každý měsíc. Sedí u náhrobku biskupa Bernarda a ptá se ho, jestli to bylo opravdu jen náhoda, že mu kněz podal minci, kterou nikdo jiný neviděl. A jestli je to proto, že kostel svatých Janů někdy ví, kdy člověk potřebuje slyšet hlas, který mu řekne: *„Jen se podívej.“*