Příběh: kostel svatého Jiljí (Libeř)
Když se mu z ruky vyklouzl klíč, padl mezi kameny hřbitova a zůstal tam ležet jako zraněný pták, jehož křídla už nikdy nevezmou.
Jindřich z Křekavy se nepokusil ho zvednout. Místo toho se jen sklonil, aby se podíval na prasklinu ve zdi kostela, která se mu zdála širší než před chvílí. Vůně vlhkého kamene a starého dřeva se mu přilepila na paty, smísila se s pachem mokrého listí, které se valilo z okolních stromů. Někde v dálce zaklepal dřevěný kříž na hrobě, který se mu v noci zdál, že se pohnul. *Snad jen vítr,* řekl si. Ale vítr by neodnesl klíč tak přesně mezi dvě opotřebované kostky, jako by tam někdo čekal.
„Pánové z Křekavy už dávno zemřeli,“ řekl si nahlas, i když nikoho nebylo kolem. „A kostel je prázdný.“ Ale vnitřek ho volal. Vždycky volal. Jako by věděl, že Jindřich sem přijde v den, kdy už nemá kam jít.
Vstoupil přes rozbité dveře, které nikdo nechal zavřené – snad proto, aby se nikdo nevrátil. Vnitřek voněl prachem a něčím jiným, něčím jako kouř po zhaslých svících. Světlo z malého okna v presbytáři padalo skoro kolmo, rozřezávalo stíny na stěnách jako meč. Jindřich se zastavil u sedile, kde kdysi sedával kněz, a položil na něj dlaně. Kamenné sedátko bylo studené, ale ne tak, jak by mělo být. Spíše jako by ho někdo nedávno opustil.
„Proč jste mě sem přivedl?“ zeptal se, i když věděl, že odpovědi nedostane. Ale pak – *hluk*. Ne zevnitř kostela, ale z hloubky jeho vlastního hrudníku, jako by se něco uvnitř rozlomilo. Zvedl hlavu a uviděl, jak se na stropě nad presbytářem objevilo světlo. Nebylo to slunce, které proniklo skrze trhlinu. Bylo to něco jiného – měkké, modravé, jako by se rozlilo po dřevěných trámech jako med. A pak – hlas. Ne z nebe, ne z oltáře. Z *zdi*.
„Ty jsi tu už předtím.“
Jindřich se otočil. Na opačné straně lodi stál muž v černém rouchu, který tam předtím nebyl. V ruce držel svíci, jejíž plamen ho neosvětloval. „Kdo jste?“ zeptal se Jindřich, i když už věděl, že to nebude odpověď, kterou chce slyšet.
„Jsem ten, kdo čekal na tvůj klíč,“ řekl muž. „A ty jsi ten, kdo ho našel.“
Jindřich se podíval na dveře. Byly zavřené. A pak – *klik*. Klíč, který ležel venku mezi kameny, se pohnul sám od sebe a začervenal se, jako by ho někdo rozžhavil. Muž v rouchu se usmál. „Teď už nemůžeš odejít.“
Když Jindřich z Křekavy vyběhl ven, hřbitov byl prázdný. Ale na zemi ležela ještě jedna věc: malý kámen, který tam předtím nebyl. Na něm byl vyryty jeho jméno a rok – *1413*. Stejně jako na náhrobku, který nikdy nechal postavit.
A když se ohlédl, uviděl, že dveře kostela jsou zavřené. A klíč – ten leží stále mezi kameny. Jako by ho nikdo nikdy nehledal.