Příběh: Kostel svatého Jiljí (Pardubičky)

Když se klenba otevřela

Jindřich z Pardubic si otřel pot z čela a přitiskl si k hrudi železnou rukavici, kterou mu v klášteře sv. Bartoloměje předal starý bratr Cyriak. *„Pamatuj, synu, že Bůh slyší i ty, kteří mlčí.“* Teď ale mlčet nemohl. Pod jeho nohama praskalo dřevo starého hřbitova, kde se před chvílí pokusil zakopat vražednou sekáč, kterou ukryl mezi kameny. Ruce mu třásly, jako by ji tam nikdy nenalil. *„Kdo by tu hledal?“* Ale kostel svatého Jiljí stál nad ním jako černý strážce, jeho věž se tyčila do nebe jako prst, který ho obviňuje.

Vstoupil dovnitř a dveře se za ním zavřely s takovým rachotem, jako by je někdo zevnitř zatáhl. Uvnitř panovala tma, jen slabý svit z okenních štěrbin padal na opotřebované dlažby. Vůně vlhkého kamene a pryskyřice z hořících svícnů mu připomněla, že za chvíli má sloužit mši za duše padlých. *„Za duše padlých…“* Zasmál se bezradně. On sám byl jedním z nich.

Přistoupil k oltáři a položil rukavici na dřevěný stůl. *„Prosím tě, Pane, nech mě zemřít tady. Nech mě spát a nebudu už nikdy lhát.“* Ale když se pokusil vzít svíci, aby si rozsvítil cestu ke dveřím, plamen se najednou zvedl do výšky, jako by ho někdo nadzvedl. A pak se stalo něco nemožného: ze stropu, kde se klenební žebra ztrácela v tmavých výklencích, se začalo šířit světlo. Bílá, jako by ho tam někdo nalil. Nezářilo to z oken, neodráželo se od stěn — prostě *bylo tam*, jako by se klenba sama rozestoupila.

Jindřich se zakryl rukou před očima. *„To není možné.“* Ale světlo se rozlilo po stropě jako tekuté stříbro, a v jeho středu se objevila postava — vysoká, v bílém rouchu, s rukama roztaženýma k bočním lodím. *„Ty…“* zašeptal. *„Ty jsi tu už dávno.“*

Postava nehovořila. Jen se pohnula, jako by ji někdo řídil za zády, a ukázala na Jindřichovu rukavici. *„Tady.“* Pak se světlo rozplynulo, jako by ho někdo zhasl, a zůstal jen Jindřich, který se třásl tak, že mu zuby cinkaly.

Když se o chvíli později dostal ven, na prahu ho čekal starý hrobník s motykou. *„Pane z Pardubic, hledali jsme vás. Někdo ukradl rukavici z kostela.“* Jindřich se podíval na svou dlaně, které držely pouze prázdný vzduch. *„Ne, starče. Neukradl ji nikdo. Vrátil ji.“*

Dnes už nikdo neví, co se toho dne v kostele svatého Jiljí skutečně stalo. Ale někdy, když v zimě vychází mrazivý vítr z okolí hřbitova a po chodbách kostela se začne šustit, jako by někdo procházel mezi náhrobky, lidé si šeptají, že tam ještě někdo stojí. A čeká.