Příběh: Kostel svatého Jiljí (Úsov)

Kostel sv. Jiljí v Úsově, červen 1736

Když Jan Šebestián z Boskovic stoupal po schodech k hlavnímu vstupu, jeho boty šustily po prachu, který se vznášel mezi kamennými stupni jako by se bál dotknout země. Nad hlavou se vznášel zápach vápna a starého dřeva, smíšený s něčím sladkým, co mu připomínalo rozkvetlé jabloňové stromy za hrobem jeho matky. Ale tohle vonělo jinak — jako by někdo před chvílí zapálil svíce a nechal je hořet v úzkém průchodu mezi stěnami. Vzduch byl tlustý, téměř hmatatelný, a když se Jan podíval vzhůru, uviděl, že nad štítem kostela se začíná shromažďovat mrak, který se zde v poledne rozhodně neobjevoval.

„Pane kníže, nechcete si odpočinout?“ ozval se za ním hlas faráře, starého muže s rukama, které držely breviář tak, že se mu na prstech zjevovaly modré žíly. „Architekt Martinelli čeká uvnitř, ale já vám přinesu vodu.“

Jan neodpověděl. Jeho pohled zůstal upřen na sochu Panny Marie Bolestné, která stála u zdi jako by ho čekala. Socha měla tvář tak živou, že se mu zdálo, jako by se její ústa mírně pohnula, když se k ní přiblížil. Ale když se podíval přes rameno, byl tam jen vítr, který hýbal větvemi lip u hřbitova. „Nic,“ zamumlal, ale jeho prsty se samy od sebe stáhly od korouhve meče, který nesl jako důkaz své hodnosti.

Uvnitř kostela bylo chladno. Dřevo podlahy praskalo, když se Jan posunul ke střední ose lodi, kde se právě stavěla varhanní skříň. Ruce mu třásly, ale ne z chladu. Včera večer mu kníže Lichtenštejn přikázal, aby osobně dohlížel na dokončení oltářních obrazů, a když se Jan podíval na nedokončený plátno, uviděl, že na něm někdo nakreslil čerstvou ránu — čáru, která se vine přes tvář svatého Jiljího jako by ji tam někdo provedl nožem. „To není moje práce,“ zašeptal.

„Něco vás trápí, pane?“ Farář ho sledoval z dveří sakristie, kde se skláněl nad misálem. „Včera večer jsem slyšel, jak někdo v noci chodil po chodbách. Ale já jsem viděl jen stín.“

Jan se obrátil. Na oltáři hořely svíce, ale jejich světlo se odráželo od stěn tak, že se zdálo, jako by se pohybovalo samo od sebe. „Viděl jste někoho?“ zeptal se, i když věděl, že odpověď nebude mít smysl.

Farář pokrčil rameny. „Kdo by to byl? Kostel je prázdný. A kromě toho…“ Zastavil se, jako by mu něco napadlo. „Poslední týden tu zmizel jeden z kalichů. Zlatý, s rubínem. Nikdo neví, kde je.“

Jan pocítil, jak se mu ledový prst dotkl krku. „To nemůže být pravda.“

„Je.“ Farář se napřímil. „A ještě něco. Včera ráno jsem našel na schodech tohle.“ Vytáhl z kapesního roucha malý kámen, hladký jako slza, ale s něčím uvnitř — jako by ho někdo vyřezal z ledovce. „Někdo ho tam nechal. Ale neviděl jsem nikoho.“

Jan vzal kámen a přiložil si ho k spánku. Ucítil teplo, jako by ho někdo držel v dlani. „Co to má znamenat?“

Farář se zakřičel. „To neví ani já! Ale víte co? Poslední týden se mi zdá, že mě někdo sleduje. A včera jsem slyšel hlas — jako by mě volal někdo z krypty.“

Jan se podíval na dveře do sakristie. Byly zavřené. Ale na prahu ležel stín, který se tam před chvílí neobjevil.

„Pane kníže,“ řekl farář tiše, „někdy věci nejsou takové, jak se zdají.“

Jan položil kámen zpět do jeho dlaně. „Co když ano?“ zeptal se a jeho hlas zněl jako echo v prázdné lodi. „Co když je to jen náhoda, že jsme tu právě my?“

Farář se podíval na oltář, kde se svíce náhle zhasly. „Náhoda nechává stíny, pane. A ty tu jsou.“

Jan se obrátil k východu. Mrak nad kostelem se rozrostl a začalo pršet. Kapičky dopadaly na kamenné schody jako slzy, které nikdo nesušil. Když se podíval dolů, uviděl, že na schodech leží něco bílého — plátno, které se vlnilo ve větru. Na něm byl nakreslený kříž a pod ním slova: *„Není pozdě.“*

Jan se nepohnul. Věděl, že by měl běžet, ale jeho nohy ho nesly. Když se naklonil, ucítil, jak mu něco dotklo zápěstí. Bylo to teplé. Když se podíval, uviděl, že na jeho ruce leží ten samý kámen, který mu dal farář. Ale tentokrát na něm byl vyryty symbol — malý kruh s křížem uvnitř.

„Co to je?“ zeptal se, ale nikdo neodpověděl.

Když se Jan podíval zpět do kostela, uviděl, že dveře jsou otevřené. A v nich stojí postava, kterou nepoznal. Byl to muž v tmavém plášti, který se na něj díval s tváří, která se mu zdála známá. „Kdo jste?“ zeptal se, ale muž jen zamával rukou.

A pak se kostel rozsvítil. Světlo přišlo odkudsi z hlubin, z krypty, kde nikdy nikdo nesvítil. A když Jan zavřel oči, uslyšel hlas — ne z uší, ale z hloubky, jako by mu ho někdo vložil přímo do mysli: *„Ty víš, co máš dělat.“*

Když otevřel oči, muž byl pryč. A kostel byl opět prázdný, jako by se nic nestalo. Ale na jeho ruce zůstal kámen. A když se podíval na oltář, uviděl, že na plátně, které včera ještě bylo poškozené, teď byla dokončená tvář svatého Jiljího. A v jeho očích hořelo světlo, které Jan nikdy neviděl.

Farář se mu přiblížil. „Pane kníže, co se stalo?“

Jan se podíval na svůj meč. Pak na kámen. Pak na dveře sakristie, které se pomalu zavíraly. „Nic,“ řekl. „Jenom že… že se mi zdá, že jsem tu už byl.“

A když odešel, nikdo neviděl, jak se za ním dveře kostela zavřely samy od sebe. A nikdo neslyšel, jak z krypty zazněl hlas, který řekl: *„Nyní víš.“*