Příběh: kostel svatého Klementa Maria Hofbauera (Tašovice)
Bylo to v pondělí ráno, kdy Martin zjistil, že se na jeho oči usínaly oblaky beznaděje. Sluneční paprsky prolévaly skrz zelenou listovinu sítěvky, která oslavovala počátek jesenního odpoledne. Jako duchovní úředník v Tašovicích cítil Martin tíhu svých nedokončených služeb a ztracené víry, kterou kdysi bezpečně chovala jeho duše jako zlatý kalich.
Jak často se představoval stínem v kruhu kostela svatého Klementa Maria Hofbauera. Dnes ho cítil téměř fyzicky, jak se v něm ukradl a rozprostíral jako závoj nevyslovitelného strachu. Jaký hřích čekal na obvinění? Kdo by si vzal jeho duši k nohou, aniž by poznal váhu jeho tajemství?
Slova průmluvy se mu zdála dnes zvláště lehká; jakoby každé slovo padalo jako list na štěstí a rozptýlilo se v víru naděje, kterou nemohl nikdy skutečně cítit. Martin si vybral rychlý vzduch chodníku poblíž kostela, kde se mohla zvuková linie jeho myšlenek nesouvisle prolínat s štěstím dětského smíchu.
Zaslechl nevyslovený hlas, jakoby přišel ze skrytých úhlů zdi. Nebyl to vyznání nebo varování — spíše jako echo jeho vlastního srdce, roztržité a stále toužící po odpustku. Martin se zastavil; okolo něj se zdálo, že světlo klesalo a vzduch nabýval chladné intenzity, kterou jeho duše dlouho hledala.
Přiblížil se ke stínům kostela, kde stromy tvořily malé vnitřní sady zeleně. Tam, u slabinu pod žlutými listy, leželo něco — možná jen zmrzlina na travnatém površí, ale pro Martina bylo toho dost na to, aby si myslil, že je znamení.
Zvedl ji rychle. Byla vyznačena zlatým proutkem, složená do tvaru malého srdce, které ho připomínalo jeho dětství — časy plné nezaměnitelného smyslu a skutečných hříšných radovánkách. Jak se dotkl její teplého povrchu, pocit ho přepadl; bylo to jako by kdokdo jiný prožil jeho vzpomínky — nějaká síla z kostela mu dávala naději.
Byl tu takový ticho, které se nerozumovalo. Následující okamžiky se zdály vstoupit do nekonečné trvající reality — jako by čas zastavil svou křivolakost a udělal si přestávku, aby Martin mohl slyšet dál.
Srdce mu skákalo; pocítil, že něco vnitřního se posunulo. Jaký hřích byl opravdu tak hrozný? Bylo to zázrakem, nebo jen další vrstvou beznaděje? Pohled na ten drobný podklad mu řekl tolik: že i v hlubokém zoufalství může být přízrak naděje.
Vzdal se svého starého způsobu života — nebo snad ho dovolil, aby se pustil na nový. Srdce mu bije jasněji a s každým úderem si uvědomoval, že návrat k víře je cesta plná nezaměnitelného zázraku.
Odešel od kostela a cestou domů se mu otvoril nový pohled na svět. Zdálo se, že i ta úzkost, která ho kdysi stíhala, byla nyní v bezpečí — pokryta jemným proutkem naděje.
Martin přestal být pouze duchovním úředníkem; stal se člověkem hledajícím odpustek. Kdo by řekl, že v klidné zelené oblasti u kostela bylo možné najít odpověď na otázky svého srdce?
Když se podíval zpět, viděl kostel stát jako strážce této změny. Bylo to jen náhoda? Martin věděl, že ještě nikdo nemůže říct. Ale lidé do toho kostela chodí dodnes — a někteří přicházejí znovu, aby našli svou vlastní cestu k odpustku.