Příběh: Kostel svatého Kříže a Všech svatých
„Kde jsi to schoval, ty zloději?!“ Jan klesl na kolena a v prachové cestě před nově vyvázděným průčelím kostela v Pšově zabořil prsty do hlíny. Průkluzně mu mezi prsty utíkala vlhká země a on v ní hledal zlatý prsten, který mu předtím vypadl z dlaně. Nebyl to jen šperk. Byl to jediný důkaz, že jeho mrtvý bratr nezemřel v chudobě, ale s tajemstvím, které mohlo Janovi koupit nový život daleko odtud.
Kolem něj vznášela se vůně čerstvé vápnové omítky a mokrého dřeva. Vzduch byl těžký, prosycený pachem nového tesařství a lněného oleje. Jan zvedl zrak k bílým zd ścianám, které se zvedaly k nebi jako nové, čisté stránky knihy, do které on právě dopisoval svůj hřích. V roce 1766 bylo všechno v Pšově nové, čisté a nadějné, ale Jan v sobě nosil jen hnilobu a strach z dopadení.
Vstoupil dovnitř. Pod nohama mu skřípalo drobné štěrku. V prostoru lodi vládlo ticho, které znílo jako napjatá struna. Světlo dopadalo skrze okna v prudkých šikmech a odráželo se od nově vyvázděných pilastrů. Jan se zastavil uprostřed lodi. Zvratil hlavu k lístovnému stropu a pocítil, jak mu v hrdle stojí žluč. Přišel sem pro klid, ale ticho tohoto místa ho začalo tížit. Každý jeho nádech zněl jako hřmění v prázdném prostoru.
Když se přiblížil k hlavnímu oltáři, kde nad brankami stály lícní sochy světců, náhle ztuhl. Z hloubi chóru, z prostoru za obloukem, kde se klenba uzavírala do konchy, se ozval zvuk. Nebyl to hlas, spíše tichý, rytmický kovový zvuk. Jako by někdo pomalu tahal řetězem přes kámen.
Janovy boty vrzaly o podlahu, když udělal krok vpřed. „Kdo je tam?“ vyhrkl, a jeho hlas se rozbil o stěny. Nikdo mu neodpověl. Jen ten kovový zvuk přestal.
V ten moment se z okna dopadl paprsek světla přímo na starou křtitelnici ze sedm století. Jan uviděl, jak v mísně vody, která tam z nějakého důvodu zůstala, plave něco žlutého. Přistoupil blíž, srdce mu tlouklo až v krku. Voda byla ledová, když do ní sáhl. V prstech pocítil chlad kovu. Vytáhl prsten.
Zatímco ho v dlani svíral, uvědomil si něco zvláštního. Prsten v hloubce vody nemohl být. Před minutou ho ztratil venku, v prachu cesty, v hlíně před branami. Nemohl být uvnitř, v mísně, do které nikdo nesáhl.
Jan se rozhlédl kolem sebe. Kostel byl prázdný. Žádný kněz, žádný řemeslník, jen on a tiché sochy svatých, kteří na něj hleděli s neznatelným výrazem. Vzduch kolem něj se náhle ochladil, přestože venku pálilo podzimní slunce. Cítil na kůži přítomnost něčeho, co nemá jméno, něčeho, co mu právě vrátilo ztracenou věc, aby mu připomnělo, že nikde není skutečně skrytý.
Stál tam dlouho, vtíral si prsten do dlaně a díval se na novobarikové zdby, které ho obklopily jako zlatá klec. Chtěl utéct, ale nohy mu neposlechly. Věděl, že vteřinu předtím byl zlodějem a zoufalcem, ale teď, v tomto tichu, se cítil jako malý hmyz pod obrovským lupou.
Když konečně odešel ven, neohlédl se. Prsten však neřval v kapse. Jan ho v půlce cesty k branám prostě pustil, aby zůstal ležet v prachu, kde mu původně vypadl. Některé věci nepatří těm, kteří je našli, ale těm, kteří je dokáží nechat být.
Dnes už nikdo neví, zda v té mísně s vodou skutečně plaval kov, nebo zda byl Jan jen obětí vlastního zoufalství. Jenom tichý zvon z roku 1551 stále vyzvání každého, kdo hledá odpověď na otázky, které se nedají vyřešit slovy.