Příběh: Kostel svatého Martina (Jindřichovice)
Bylo to ve stínu brzkého odpoledne v letech kolem roku 1660, kdy se Jan Hartvík Nostice-Rhieneck opatrně pohyboval po úzkých schodech vedoucím k kostelu svatého Martina. Každý záhlaví a výčnělek jeho nohy nesly hlubokou myšlenku, protože Jan Hartvík byl sám sebou v rozporu. Jeho srdce tlouklo hlasitěji, jak kroky trefily podlahový kamenný povrch kostela, způsobující nárazný, ale klidný rytmus.
Ve středu malé kaple byl velký oltář částečně vybaven — jeho vzhled ještě zachoval prvky staršího gotického designu přerušené dobovou energií rané baroky. Vzduch byl nabit neustálým foukáním tepelných vzduchových proudů, které se měnily s vodními malbami na stěnách. Mimo oltář Jan Hartvík viděl svého poddaného umělce, France Glassla, který pracoval nad zobrazováním svatého Martina.
Jan Hartvík se pomalu přiblížil ke skupině malířů a stavitelů. Jeho ruka nečekaně vytáhla papír, na němž byla nakreslena jeho myšlenka o kostele — kousek domova pro lidi jeho panství. Pohled se zastavil na tváři France Glassla, jejíž přítomnost vyzývala a oslovila jeho nejhlubší přání po míru a smyslu.
„Pane,“ začal France Glassl nějakou dobu poté, co se Jan Hartvík podíval na náčrtky, „pokud budete pokračovat ve svém plánu, toto bude místo nadřazenosti, kde se lidé budou shromažďovat a modlit.“
„Ale zda se stane takovým místem?“ zněl Jan Hartvíkův hlas slabší než jeho slova.
Uprostřed této duchovní úzkosti však náhle udeřil dech studeného vzduchu. Jeho oči se zarudly, když viděl světlo, které pronikalo skrz bohatou škroupinu stínu kostela — jako by se sám oltář zvedal v jasné modlitbě. Čich ho naplnil vonným zapácháním z nějakých kvetoucích keřů mimo, překvapivě živého a silného ve svém odtoku.
„Co to bylo?“ otázal se Jan Hartvík už téměř s úlevou, když mu slova France Glassla vyprchala. „Tohle není pravda, že…“
France Glassl se jen usmál, nedokonale zamlčeně.
„Kostel bude světlem, pane Nostice-Rhieneck.“
Jakmile si uvědomil, že tato slova už vstoupila do sebe, Jan Hartvík se obrátil a opustil kostel. Jeho srdce nyní znovu bilo v souladu, zatímco paprsky slunečního světla střílely skrz velké okenice, které byly dnes otevřeny vítr.
Naproti kostelu za čtyřicet let, kdy se nadešel den šestnáctého června 1802, se sám Bedřich Nostic setkal s překvapením, které bylo podobné, ale jiným způsobem. Po požáru způsobeném bleskem, který zasáhl kostel a zanechal v něm pouze temnotu a pohrdání, Bedřich stál podle kostela ve světle nového dne.
„Co to znamená?“ vydechl si pro sebe, když viděl spálené stromy. Jeho oči upadly na otvírající se otevření, skrz něž pronikala výrazná a mohutná zelenost.
„Znovu budeme dělat lepší než bylo.“ jeho myšlenky rezonovaly s jeho otázkou. Přestože mu teď chyběla odpověď, pocit vyzrálosti znepokojoval.
Světlo přežila a zůstala. Odtud začal Bedřich Nostic s rozsáhlými opravami, odhalující tajemství starobylého kostela — nejen jako fyzickou strukturu, ale jako světlo věčné naděje. Jeho práce se stala zrcadlem vůle a víry — činu, který vyžadoval víru mimo rozum.
Dnes každý, kdo k kostelu podívá očima touhy po jasném významu nebo poklidném míření, se setkává s tajemstvím. Kde začíná a končí jedno osudu a druhého? Zda je kostel svatého Martina skutečně jen středem duchovních návštěv, nebo je to místo kde lidé našli odpověď?
Vědět se to dnes nedá. Ale lidé do toho kostela chodí dodnes — a někteří přicházejí znovu.