Příběh: Kostel svatého Víta (Havlíčkova Borová)
Bylo to v pondělí ráno, kdy Bartoloměj zvedl své oči na sklenuté obloze kostela svatého Víta, jejichž průsvitné tkaniny se mísily s jemnými zářemi zachycenými v němém chrámu. Po boku kamenité chodby byl Bartoloměj uvězněn ve společnosti svých hříchů, jeho duše těžce nesouc zklamání, které mu přerušilo životní cestu. Mladý kněz z Havlíčkova Borové si vytasil ruku, aby se uchytil k řeckému kříži visícímu na jeho prsaх, ale společná pobožnost přerušena tichou náhlostí.
Klíčečko zvonění se ozvalo vzdáleně, jako by oznámilo přiblížení nevyslovitelného momentu. Přestože kostel byl prázdný, zdálo se, že stěny mluvily. Bartoloměj si vzpomněl na vůni starých knih a inkoustu, kterou kdysi cítil zde, jejich přítomnost jako nějakého duchovního kompasu. Ale dnes jeho citlivé nozdry uchvátil měkký zápach topolu – růženec nebo svícen nebyl viditelný, přesto však Bartoloměj cítil jeho přítomnost nad sebou.
Za okny sivého kostela šustěly listy jako tajemné zvuky křídla, a on si uvědomil, že už je nejslavnější čas hodiny. Oslavovali byli tu před dvěma lety, ale dnešní údolí bylo prázdné; jen zvuky šelestících listů a nějaká vzdálená zpověď na okraji kostela. Jeho mysl se nechala unést vzpomínkami na dny, kdy bylo střetnutí s tímto kostelem jen obrazem v budoucnosti, plným nadějí a slibů.
"Pane," náhle zazvonila jeho hluboká hlasitá modlitba, "pomoz mi najít cestu k pochopení." Život mimo tyto střechy byl plný věcí a povinností, ale i nečekaných odhalení. Jeho zrak se neúmyslně upřel na černou ryzinku ve zdi vedle kůru, jejíž rozvětvená podoba připomínala věčný strom života, ale také cesty, které si někdy vzal, a nebezpečné kroky, jež zapomněl.
V tom okamžiku jeho smysly prošla úžasná změna. Na chvíli se zdálo, že světlo stoupajícího slunce se proměnilo v zraky jasné a upřímné, před nímž uklonil hlavu. Moc tohoto vidění byla silnější než jakýkoli rozum, který mu kdy znala. Byl to hlas - nebo snad pocit – jenom pro něho, zvuk plný útěchy a očekávané odpovědi.
Srdce Bartoloměje bylo jako střela, která najednou objevila svůj směr. Pocit osamění se změnil ve vědomí spojení; poznal svou rolí nejen zde uvnitř místností starého kostela, ale i ve větší síti života a lítosti. Co kdyby to byl hlas jeho otcovského anděla? Aniž by se snažil našel odpověď, začal cítit novou vůli a pokoru.
Konec tohoto zázraku se nejednal v jasných slovech; v místnosti nic nepomohlo rozplést tajemství. Nicméně po Bartoloměji zbyl přesvědčení, že nebyla to náhoda, ale osudové setkání ducha s lidskou duší. S odchodem slunečního paprsku skrz sklenutou oblohu do kostela zůstal jen lehký pohled na černou ryzinku a pocit, že byl něco důležitého vyzdviženo.
Nedávné chvíle poznání zanechaly otázku: bylo to opravdu jen náhoda? Všichni chtějí věřit, že život je plný nezachycitelných okamžiků, které nás přibližují pravdě. A tak jakmile se Bartoloměj vytratil z kostela svatého Víta, duchovní tajemství zůstalo tam jako neúnavný poutník srdce. Lidé do toho kostela chodí dodnes — a někteří přicházejí znovu, aby objevili své vlastní okamžiky pochopení.
Jenom stíny minulosti a naděje na novou cestu zůstaly jako duchovní dary pro ty, kteří se do tohoto místa pustí s otevřeným srdcem.