Příběh: kostel svatých Petra a Pavla (Rohovládova Bělá)

Krev na dlaních zasychala a lepila prsty k rukojeti krátkého meče. Matěj z Bukovska stál v hlubokém stínu klenutého presbytáře a naslouchal vlastnímu dechu, který zněl v tichu chrámu jako cvakání suchých větví. Před ním, v polomraku lodi, ležel muž, jehož život právě Matěj přetllačil do hrobů. Nebylo to vraždství z nenávisti, nýbrž z chamtivosti a strachu z vlastního otce, který by mu nikdy neodpustil ztrátu rodinného majetku.

Vzduch v kostele chutnal po starém kameni, vlhkosti a zbytcích vyhaslých včelích svicí. Matěj se pohnul, a v ten moment ho zasáhl paprsek světla, který pronikl úzkým gotickým oknem. Světlo nebylo bílé, ale mělo barvu starého zlata a dopadlo přesně na obličej mrtvého. Muž vypadal v tom záři téměř živě, jako by jen na okamžik zavřel oči, aby odpočinul od úmoru cesty.

Matěj se chtěl odvrátit, ale nohama jako přirovnaný k pískovcové podlaze zůstal stát. V tichu se najednou ozval zvuk. Nebyl to křik ani kroky, ale jemné, rytmické cinkání, jako když někdo pomalu otáčí klíčem v těžkém zámku. Zvuk vycházel z hloubi lodi, odmiotu, kde v temnotě stála kruchta.

Otočil se prudce, meč stále v ruce. Nikdo tam nebyl. Jen prázdný prostor a vysoké stěny, které se zdály v šeru přibližovat. Matěj udělal krok zpět, směrem k oltáři, kde v polostínu vyhlížejí svatci. Chtěl utéct ven, pryč z tohoto místa, do hustých lesů okolí Bělé, kde by se mohl schovat. Však v momentě, kdy se otočil k východu, zaslechl za zády jasný, klidný hlas.

Není cesta zpět pro toho, kdo ztratil svou duši v domě božím.

Matěj ztuhl. Hlas nezněl jako lidská řeč, spíše jako ozvěna tisíce šepotů, která se odrážela od křížových kleneb nad jeho hlavou. Rychle se ohlédl. U mrtvého těla už nestál jen stín. Právě tam, v tom zlatém paprsku světla, stál vysoký muž v prostém rouchě. Neměl na sobě žádné šperky, jen v ruce držel starý, těžký svazek klíčů. Neznámý na něj nedíval s hněvem, ale s tak hlubokým smutkem, až se Matějovi udělalo nevolno.

Muž s klíči nepohnul ani brvou, pouze pomalu zvedl ruku a ukázal prstem na zazděné okno v zadní stěně presbytáře. Matěj sledoval směr jeho prstu. Zazděné okno bylo v té chvíli neviditelné, přikryté vrstvami kamene a malty, a přesto z něj začalo pronikat světlo. Nebylo to světlo slunce, ale modravý, chladný jas, který začal postupně zaplňovat celou prostorii.

Matěj pocítil, jak mu v hrudi těžkne. Všechny lži, které si celý život vyprávěl, aby ospravedlnil svou krutost, se v tomto modravém světle rozpadly jako suchý prach. Chtěl zakřičet, chtěl žádat o odpuštění, ale hrdlo měl sevřené. Padl na kolena, pískovec pod ním byl ledový, přestože v lodi bylo teplo.

Když zvedl zrak, muž s klíči byl pryč. Světlo zmuzelého okna zmizelo a v chrámu znovu zavládlo ticho, které bylo nyní však neúnosné. Matěj se podíval na své ruce. Krev už nebyla červená. Byla černá jako uhelný prach a žádná voda v okolních potocích ji nedokázala smýt.

Vyběhl z kostela do ostrého slunce, zmatený a zlomený. Věděl, že z tohoto návrší schází jiný člověk, než kým přišel. Zůstal v něm pocit, že něco v tom domě z kamene zůstalo hlídat jeho hřích, i když se o něm nikdo nikdy nedozvěl.

Kdo dnes vstoupí pod klenby tohoto chrámu, možná nenajde stíny mrtvých, ale někteří tvrdí, že v tichu presbytáře stále slyší tiché cinkání klíčů, které neotevírají žádní lidští dveře.