Příběh: Koulova vila
„Podívej se na ty oči, Vítězslave, ty nejsou z kamene, ty sledují každý tvůj pohyb!“
Vítězslav prudce pustil dláto a kovový zvuk cinknutí o dlažbu prořízl ticho bubenečské ulice. Stál v úzkém výklenku pod arkýřem, kde právě dokončoval poslední úpravy na soše svatého Ivana. Vedle něj stál Stanislav Sucharda, jehož pohled nebyl upřen na samotné dílo, ale na prázdný prostor za Vítězslavovým ramenem. Vzduch voněl vlhkým vápencem a čerstvě řezaným dřevem z vyřezávaných trámů střechy, které nad nimi těžce visely.
Vítězslav se pomalu otočil. Fasáda vily byla vteřinu předtím tichá, ale teď se zdálo, že samotné stěny dýchají. Jeho zrak sklouzl vzhůru k malbě ženy ve slovanském kroji. Ta žena, vytesaná a vybarvená s neuvěřitelnou precizností, měla rty mírně rozpoštěné. Vítězslav přisahal, že viděl, jak se koutky jejích úst pohnuly v mírném, posměšném úsměvu.
„Je to jen hra světla, mistře,“ vydechl Vítězslav, i když mu v zátylku běhaly mrazy.
Sucharda však neodpověděl. Místo toho ukázal prstem nahoru, do samotného štítu, kde na zlatém pozadí seděly dva holubici. Ptáci byli znehybněni v nekonečném klidu, ale z hloubi domu, z prostoru půdního ateliéru, se ozval zvuk. Nebylo to zaklepatí ani křik, ale rytmické, pomalé škrábání, jako by někdo nehtem přejížděl po suchém plátně.
Vítězslav vyvázal z výklenku a vzhlédl k terase s dřevěným zábradlím. Tam, v prostoru mezi arkýřem a hlavní částí budovy, stál muž. Neměl na sobě dobové šaty, ale šedý, neforemný plášť, který mu zakrýval tvář. Muž se nehýbal, jen tam stál a díval se dolů na sochu svatého Ivana a jeho lani. V momentě, kdy se Vítězslav pokusil zavolat a zeptat, kdo tam je, postava prostě zmizela. Nebyl slyšet žádný krok, žádné zavření dveří, jen ticho, které bylo tak husté, až v něm bylo těžké dýchat.
„Kdo to byl?“ vyhrkl Vítězslav.
Sucharda se na něj podíval s výrazem, který kombinoval úžas s hlubokým znepokojením. „To nebylo z našeho času, Vítku. Podívej se na lano u svatého.“
Vítězslav sklonil zrak k soše. Kámen byl stále studený, ale lano, které svatý držel v ruce, nebylo v poloze, v jaké ho Vítězslav předtím vytesal. Bylo pevně uvázáno kolem ruky sochy, jako by ji někdo zvenčí přivázal k domu, aby neuhnila. Vytesané lano se změnilo v hmatatelný uzel, přestože v okolí nebyl žádný skutečný provaz.
Oba muži v naprostém šoku hleděli na detail, který popíral veškeré zákony řemesla i logiky. V tu chvíli se z okna nadsvětlíku, tam, kde byla malba rozvalin se štítem, ozval krátký, ostrý smích. Byl to zvuk čistý a dětinský, přestože v domě v tu chvíli nebyl žádný člověk, jen prázdné místnosti a vůně čerstvé omítky.
Vítězslav se pokusil dotknout uzlu na soše, ale v okamžiku, kdy se jeho prsty srazily s kamenem, lano zmizelo. Povrch byl opět hladký, přesně takový, jakým ho opustil. Jako by se celý incident stal jen v jejich společném blouznění.
Sucharda však už nehleděl na sochu. Díval se na malbu ženy ve slovanském kroji. Ta už neutušila. Její ruka, doposud nehybná v malbě, byla nyní natažená směrem k terase, jako by ukazovala cestu někomu, kdo právě odešel.
Vítězslav už nikdy nedokončil žádnou jinou sochu s takovou vášní. Často se vracel k této vile v Bubeneči, stával se v ulici Slavíčkova a dlouho hleděl vzhůru k zlatým holubům. Chtěl vědět, kdo byl tím mužem v šedém plášti a proč se zpodobnění na stěnách měnily v okamžik, kdy nikdo jiný nekoukal.
Odpověď zůstala vytesaná do ticha tlustých zdí, které i po desítkách let stále střeží tajemství o tom, co se v roce 1896 skutečně odehrálo v stínu arkýře.