Příběh: křížová cesta (Nové Hrady, okres Ústí nad Orlicí)
„Zůstaňte stát, vy blázne, nebo vás nechám přivázat k tomu pískovci!“ zakřičel nadobych správce zámku Matěj a jeho hlas se rozlehlo hlubokým údolím, až k samotným zdím Božího domu.
Karel, mladý sochař z Litomyšle, který právě dokončil poslední detaily na čtrnáctém zastavení, se ani neotočil. Jeho prsty, špinavé od prachu a vlhkého kamene, pevně svíraly dláto. Stál na návrší nad Novými Hrady, kde vzduch voněl po mokrém borovicovém jehličí a chladu stoupajícího ze země. Před ním stál pískovcový hranol, jehož rokokové zdobení bylo tak jemné, že připomínaly spíše krajku než tvrdý kámen.
Matěj k němu přistoupil s těžkým dechem. Sledoval, jak Karel s bizarní vervou něco vytesává do spodní části zastavení, přestože hraběnka Anna Barbora Chamaré už dávno odešla do svých komnat a dílo bylo oficiálně hotové.
„Co to děláte? Hraběnka zaplatila pět set zlatých za to, co vidíme, ne za vaše noční bláznění!“ vyjel z něj správce a zkusil mu vytrhnout nářadí z ruky.
Karel však prudce uhnul a jeho oči byly rozšířené, zorničky téměř zaplnily celou duhovévku. „Slyšíte to, Matěji? Ten zvuk? To není vítr v korunách stromů. Je to šepot, který vychází z hloubky tohoto kamene.“
Správce ztuhl. V tichu, které následovalo, skutečně zaznělo něco podivného. Nebylo to zvíře ani člověk. Byl to zvuk podobný tisíci malých zvonků, které tloukly současně, ale velmi tiše, hluboko pod nohama, v samotné zemi návrší. Karel se znovu sklonil k pískovci a začal do něj rytmicky klepat, jako by s něčím pod povrchem komunikoval.
„Ustupte,“ zašeptal sochař. „Oni chtějí, abych otevřel bránu.“
Matěj se pokusil Karla přetáhnout přes rameno a odtáhnout ho pryč od cesty vedoucí k ruinám hradu. Vtom se však stalo něco, co zlomilo veškerou logiku. Karel, vteřinu předtím ještě ztěže dýchající a zpocený, ztuhl v naprostém klidu. Jeho ruka s dlátem zůstala v půvzduchu. Z pískovcového bloku začalo vyzařovat slabé, modravé světlo, které neoslepovalo, ale spíše pohl covalent okolní barvy.
Karel se pomalu otočil k Matějovi. Jeho tvář byla naprosto vyhlazená, bez jediného záhybu, jako by z ní zmizely všechny stopy lidského utrpení i času. „Hraběnka nebudovala jen cestu pro pokání,“ řekl hlasem, který zněl jako sbor mnoha lidí najednou. „Budovala most. Ale klíč je vytesán v místě, které nikdo nesmí vidět.“
V ten moment se modravý jas prudce rozšířil a zasáhl oba muže. Matěj pocítil prudký mrazivý chlad v zádech, jako by ho někdo polil ledovou vodou vprostřed zimy. Když znovu otevřel oči, Karel byl pryč. Nebyl vidět v křoví, nebyl v hlubokém srázu pod návrším, nebyl nikde. Zůstalo jen dláto, které s tichým cinknutím dopadlo na zem.
Matěj se s třesoucími se rukama sklonil k pískovci. Na místě, kde Karel před chvílí pracoval, nebyl žádný nový vryp ani škrábanec. Povrch kamene byl dokonale hladký, přesně takový, jaký ho opustili bratři Hendrichovi. Nic však nezmizelo úplně. V dlaních Matěje zůstal viset malý, pískovcový úlomek ve tvaru slzy, který byl stále teplý na dotek, přestože byl vzduch kolem mrazivý.
Správce se rozhlédl kolem sebe. Cesta k Božímu domu vypadala v šeru hrozivě a zároveň přitažlivě. Věděl, že Karel nikam neodešel vlastním volením. Něco v tom kameni, něco, co tam spalo staletí předtím, než hraběnka investovala své zlaté, si sochaře vzalo s sebou.
Matěj ten úlomek v dlani zmáčkl tak silně, až mu zpraskaly klouby. Do konce svých dnů už nikdy nedovolil nikomu, aby u křížové cesty zůstal po setmění, a přesto každou noc, když vítr z hradu Boží dům dopadal na zámecký park, slyšel z pískovcových zastavení tiché, rytmické klepání dláta.
Kdo dnes stane u posledního zastavení a přiloží ucho k chladnému pískovci, možná ještě uslyší ozvěnu toho, co se v roce 1767 definitivně zavřelo před zraky smrtelníků.