Příběh: Křížová cesta Stárkov
„Tady to končí, Janíku, víc z tebe vymačkat nejde!“ zakřičel radní Johannes Schroll a prudce zastavil svého koně. Prach z cesty se vznesl do vzduchu a osedlal šedé kameny, které právě v roce 1755 dostávaly své poslední úpravy.
Janík, mladý pomocník s dlaněmi rozbitými od práce v pískovci, jen mlčky sklonil hlavu. Vzduchem se nesla těžká vůně mokrého kamene a blízkého hřbitovního ticha, které hrozilo pohltit i jejich hlasy. Janík se podíval na první zastavení, kde Bartoloměj Heinrich z Litomyšle právě dokončil vytesání slov vyzývajících k zpytování vlastní bolesti. Chlapec cítil v krku horký knedlík, ale nepromluvil. V rukou svíral malý, vyřezávaný dřevěný křížek, který mu předtím v tajnosti podal jeden z cizích poutníků.
Schroll nečekal na odpověď. Otočil koně a odjel směrem k městu, přenechávši Janíka samotného u počátku cesty, která vedla vzhůru, k kapli Čtrnácti svatých pomocníků.
Právě v tu chvíli se z mlhy, která se plazila od hřbitovních zdí, vynořil muž. Neměl na sobě šaty žádné známé lékáře ani duchovního. Jeho plášť byl z hrubého, šedého plátna, které splývalo s barvou pískovcových bloků. Muž nekráčel, spíše klouzal po zemi, a jeho oči byly zakryty úzkým páskem látky. Přesto se zastavil přesně před Janíkem.
„Hledejte v kameni to, co sochař zapomněl vytesat,“ zašeptal cizinec. Hlas mu zněl jako tření dvou suchých kamenů o sebe.
Janík ztuhl. Neznalev slovem, ale jen pomalým pohybem prstů přejel po reliéfu prvního zastavení. Cítil chlad pískovce, který v pronikavém vzduchu působil jako led. Cizinec mu položil ruku na rameno. Dotek byl neuvěřitelně studený, jako by muž právě vylezl z hlubokého studeného sklepa. Bez dalšího slova se postava otočila a začala stoupat cestou vzhůru.
Chlapec ho následoval v úžasu. Sledoval šedý plášť, jak mizí mezi jednotlivými zastavěními. S každým krokem se však stalo něco zvláštního. Cizinec nezanechával v prachu žádné stopy. Janík se zastavil u pátého kamene a zkusil dotknout povrchu reliéfu. V ten moment pocítil prudký elektrický ráz, který ho donutil sobě vyletět z bot. Z kamene se ozvalo tiché, kovové cinknutí, jako by uvnitř pískovce něco prasklo nebo se pohnulo.
Když Janík konečně dostihl cizince u kaple Čtrnácti svatých pomocníků, muž už tam nebyl. Stála tam jen otevřená brána kaple a v jejím vchodu ležela ta malá dřevěná věc, kterou Janík držel v ruce, jenže teď byla z čistého, bílého mramoru.
Janík se rozhlédl kolem sebe. Byla tam absolutní tichost, kterou přerušovalo jen vzdálené zazvonění kostelního zvonu. Podíval se zpět na cestu, kudy přišli. Mezi zastavěními, v prostoru mezi kamennými bloky, viděl blikot levouho světla, jako by někdo v zemi zapálil stovky malých svíček, které však nebylo vidět, jen jejich odlesk.
Běžel zpět k radnímu Schrollovi a křičel o muži bez očí a o mramorovém kříži. Schroll ho však jen vyśmál a řekl, že na křížové cestě byl v ten den kromě nich dvou a sochaře Heinricha nikdo. Janík však věděl, že nelže. Vzal mramorový předmět a zkusil ho přiložit k jednomu z reliéfů. V momentě, kdy se mramor dotkl pískovce, z kamene vyšel tichý, lidský vzdech, který zněl jako hluboký klid po tisíci letech utrpení.
Od toho dne Janík nikdy přestal navštěvovat cestu. Hledal v každém kameni, v každé rýze Bartoloměje Heinricha, tajný vzkaz, který mu cizinec naznačil. Nikdy nenašel žádné skrytý slovo ani tajnou komoru, ale každý, kdo dnes stoupá od hřbitova k kapli, může pocítit ten samý zvláštní chlad na rameni, jako by ho někdo neviditelný provázel v jeho vlastní bolesti.
Kdo jednou stoupne na tyto šedé kameny, už nikdy neodívá úplně stejný, protože někde v hloubi pískovce zůstalo uvězněno tajemství, které se odmítá vyprávět slovy.