Příběh: Křížový kámen-Smírčí kříž
Bylo to v úsměvu měsíce, kdy Petr Závada, známý svou ostrostí a odvahou jako rytmus pluhu ve střídavém šelestu pšenice, se postavil uprostřed ticha na Homole. Noc byla bezhvězdná, ledovcové mraky je skrývaly v neustálém tanci s temnotou, zatímco chladný dech venkovní noci proklížel jeho vůni potu a země. Před ním se tyčila obrovská kruhová deska ze žuly, její rozměry přiměřené k sobě i ke krkavcům, které ji našly své útočiště ve výnosech uměleckých reliéfů.
V té době, kdy člověk mohl cítit každou nádech renesančního dechu i zvuk dálkového myslivce na lovišti v lesích za svým statkem, Petr se zamyšlel nad slovy, která nyní vypadal jako zkamenělé přes jeho životní plán. „Smíření“ — řekli mu kněží a přátelé když zmínil svou dceru Johanku, jejíž ruka byla již dlouho věnována člověku z jiného rodu. Přestože jejich svazek byl prohlasován jako neplatný, srdce Petrino nemohlo najít klid ani při nespočetních modlitbách.
Noc pokračovala v tajemství a pod jeho nohama se černá půda míchala s měkkým sněhem, který byl zatím zdejší pouze na vysočině. Petr si vzpomněl na ten den v roce 1542, kdy přišel první člověk z Mělníka s návrhem umístit pomník tady — jako symbol božského pořádku a lidského smíření. Zajistil se o to, aby byl kámen posazen na tomto místě, i když v jeho srdci zůstala otázka nevymazatelná: Jaký bude konec jeho vlastního boje mezi láskou a tradicí?
Mladá Johanka byla jako ranní mlha, která se rozprostírá nad polem a předstírá klid, zatímco pod ní krvácí láska, nerozlučitelná od věrnosti. Dceruška s očima svítícími jako hvězdné nebe se usmívala a šepotala mu: „Otče, musíme vyvolat jinou cestu.“
Petr zahřál ruku kolem kámen. Jeho tvar v noci promítal stíny na skvrněné tváři otce, který se pohyboval mezi dvěma světy: jedním, ve kterém byl panem a rozhodčím, druhým, kde dávno zapadly jeho sny do zamyšlení nad čarou kříže. Jeho vůně ze slaného těla se míchala s pachem žulových reliéfů a připomínkami nesčetných večeří, které strávil na svém stole.
„Můj syn zde už roste,“ promluvil hlasem, jenž věděl o pravdě a nevšimnutelnosti. „Možná již nebudeme žít podle pravidel starých časů.“
Když se začal klonit ke zřejmému rozhodnutí, přišla na něj chvíle, kde bylo jasné: toto místo je místem jeho nového vzdoru i soudružnosti. Jeho výsledek byl stále nejasný — ale tušil, že jakkoliv by se její příběh rozvinul, Johanka a oni spolu byli částí tohoto tajemství, pevně utkaného v poutích starých i nových.
Když Petr kouřil na svém dýmce pod nebeským oblakem, které se zastavilo jako by hledalo odpověď, cítil, jak nádech vichru zanechal jeho vlasy volné a tajemství kameny stát silněji než kdy. Jeho oči sledovaly hvězdu, která se zdála být připoutána k obloze jako věčný průvodce na cestě směrem ke spokojenosti.
Bronzové tváře starých kamenů zůstaly klidné, ale ten, kdo je viděl, si mohl být jist: i když kříž stál ve věčnosti, příběhy za ním se vytrácely, pokud nebyly sděleny. A tak Petr, který kdysi bojoval proti zákonům, našel v tichu Homoly poznání — že i když život a lásky často narazí do překážky smrtelného, je to cesta ke štěstí, kterou si vytyčíme sama.