Příběh: Kytlicova vila
„Kde jste to schoval, Karle? Kde je ten klíč?“
Karel Kytlic ztuhl uprostřed obývacího pokoje. Vzduchem se vznášel pronikavý pach čerstvě střiženého trávníku ze zahrady a vůně třešní z ovocného sadu, která pronikala skrze otevřená pásová okna. Stál v centru svého nového domova, v prostoru, který vypadal spíše jako lodi z budoucnosti než jako obydlí. Bílé stěny a čisté linie Gočářova díla v něm v tu chvíili působily jako sterilní klec.
Jeho žena, s napjatým výrazem a prsty křečovitě svírajícími lem šatů, na něj hleděla s očekáváním, které hraničilo s panikou. Karel jen pomalu pokýval hlavou směrem k hornímu patru, kde v samostatném bytě žila jeho matka. V domě panovalo hrobové ticho, přerušované pouze vzdáleným šumem listí z prudkého srázu pod domem.
Karel se pomalu pohnul k severnímu schodišti. Každý jeho krok na hladké podlaze zněl jako úděr kladiva. Věděl, že ten předmět nepatří do tohoto světa čistých úhlů a moderních myšlenek. Vile, která měla být symbolem rozumu a funkčnosti, se najednou stala schránkou pro něco, co rozum vysvětlit neuměl.
Když vystoupal do patra k babiččinu bytu, v prostorách bylo chladněji. Světlo dopadalo do místností pod zvláštním úhlem, vrhající dlouhé, ostré stíny. Matka seděla v křesle a nehybně hleděla ven na Prahu, která se pod nimi rozprostírala jako šedý tapisér. V ruce držela malou, černou škatulku, kterou Karel před týdnem našel v základech domu, v místě, kde pilíře podpírají jižní průčelí nad suterénem.
„Nesmíš to otevřít, mami,“ zašeptal Karel a hlas se mu zachvěl.
Matka se na něj pomalu otočila. Její oči byly prázdné, jako by v nich nebylo nic než odraz bílých stěn. „Oni říkají, že tenhle dům je postaven na tichu, Karle. Ale v tom tichu někdo křičí.“
V tu chvíli se ozval zvuk. Nebyl to hluk z ulice Nad Paťankou ani zvuk dětí hrajících si v dětském pokoji s jejich novými dřevěnými policemi. Byl to rytmický, kovový zvuk, jako když někdo pomalu škrábe nehtem o sklo. Zvuk přicházel zevnitř stěny. Z místa, kde by mělo být jen beton a vzduch.
Karel přistoupil blíž a přiložil ucho k hladké omítce. Škrabání přecházelo v šepot. Nebyl to lidský hlas, ale spíše ozvěna tisíců hlasů, které se prolínaly v jednom jediném, neznatelném tónu. V ten moment se v pokoji prudce změnila teplota. Vzduch ztuhl a pach třešní z zahrady zmizel, nahrazený kovovou chutí starého železa a vlhkosti, která patří do hlubokých sklepů, kam slunce nikdy nedosáhne.
„Podívej se na zahradu,“ řekla matka monotónně.
Karel se podíval z okna dolů k bazénku a okrasným rostlinám. Na dokonale udržované terase stál muž. Neměl na sobě žádné oblečení z doby jejich století. Stál nehybně, zády k domu, a hleděl směrem k Osadě Baba. To, co však zmrazilo Karlovi krev v žilách, byl fakt, že muž neměl stín. Slunce svítilo přímo na něj, ale na bílé terase se neobjevila jediná tmavá skvrna.
Když Karel vyběhl z domu, proletěl krytým průchodem z garáže a vyrazil na terasu, muž zmizel. Nebyla tam žádná cesta úniku, žádný keř, za kterým by se mohl schovat. Byl tam jen prázdný prostor a ticho, které bylo teď hlušší než kdykoli předtím.
Na místě, kde muž stál, ležela jediná věc: malý, kovový klíč s rýpáním, které neodpovídalo žádnému zámku v tomto moderním domě. Karel klíč zvedl a v ten moment pocítil, jak se mu pod prsty vibruje celá stavba, jako by dům byl živým organismem, který právě teď zatajil dech.
Klíč zmizel z jeho dlaně vteřinu poté, co ho zvedl. Prostě se vypařil, zanechav pouze studený pocit v dlani a otázku, která zůstala viset v čistém vzduchu Dejvic.
Kdo v té bílé kráse z betonu a skla stále žije, i když v seznamu obyvatel není zapsán? Odpověď zůstala zamknutá v pilířích domu, který nabízí nejkrásnější výhled na Prahu, ale zároveň skrývá něco, co nepatří do žádného plánu architekta.