Příběh: Lázně II. / Císařské
Prsty se mi třásly, když jsem z hladiny kruhového bazénu v zadním traktu sbíral stříbrný medailonek, který tam rozhodně před deseti minutami nebyl. Voda, nasycená železitou vůní a podivným teplem, které se nešířilo z parních trubek, se ani nezachvěla, přestože jsem do ní vstoupil. Anton Singer, ten petrohradský bankéř, který tuhle novorenesanční nádheru nechal vyrůst z ničeho, stál ve dveřích a jeho obličej v šeru haly připomínal masku z vosku. Nedíval se na mě, díval se skrz mě, směrem ke kupoli, která jako by v tom tichu vibrovala nízkým, téměř neslyšným tónem.
Franz, odložte to a okamžitě odejděte, pronesl Singer hlasem, který zněl, jako by vycházel z hloubky samotných základů budovy. Jeho německá výslovnost byla podivně kousavá, jakoby cizí v tomto kraji, a přesto tak přirozeně spjatá s tímto místem.
Pane Singere, tohle není můj šperk, vydechl jsem a cítil, jak mi chlad prostupuje dlaněmi. Na medailonku nebyl vyryt žádný monogram, jen přesná mapa hvězdné oblohy, jakou jsem nikdy neviděl v žádném z astronomických atlasů.
Není váš, Franz, ale patří sem, odpověděl a konečně na mě upřel zrak. Jeho oči byly jako dvě hluboké studny, ve kterých se odrážela světla lustrů tříštící se o mramorovou dlažbu. Věděl jsem, že stavba je nová, že voní čerstvou omítkou a luxusem, ale v té chvíli se mi zdálo, že se zdi kolem nás začínají naklánět, jako by se pod tíhou nějakého neviditelného břemene kymácely v základech.
Vzduch v hale ztěžkl. Cítil jsem pach síry a ozónu, směs, která do lázeňských kabin nepatřila. Singer vykročil vpřed, jeho lakýrky klouzaly po podlaze bez jediného zvuku. Přistoupil k bazénu a rukou, která se zdála být až příliš dlouhá, ukázal na dno. Hladina se náhle rozvlnila, ačkoliv v místnosti nebyl průvan. Uprostřed kruhu se objevila temná skvrna, která se začala roztahovat jako inkoust v čisté vodě.
Před rokem mi řekli, že tohle místo bude chloubou, že zdejší prameny vyléčí celé Rakousko-Uhersko, zašeptal Singer a jeho hlas ztratil veškerou autoritu, zbyla z něj jen holá úzkost. Ale neřekli mi, co se probudí, když budeme vrtat příliš hluboko. Když narušíme klid toho, co tu leželo pohřbeno dřív, než jsme vůbec položili první kámen naší slavné novorenesance.
Pustil jsem medailonek zpět do vody. Dopadl bez jediného cinknutí, jako by nepatřil do našeho světa hmoty. V tu chvíli se celá budova otřásla. Nebylo to zemětřesení, bylo to spíše jako kdyby se obrovský kolos nadechl a v základech pod námi zapraskalo kamení. Singer se ani nepohnul, jen zavřel oči a v jeho tváři se na zlomek sekundy objevilo cosi, co mohlo být pokorou nebo šílenstvím.
Když jsem se otočil k odchodu, zahlédl jsem v odrazu velkého zrcadla v hale postavu. Nebyl to Singer. Byla to žena v šatech, které se nehodily do roku osmnáctého osmdesátého, žena, která stála přímo za bankéřem a její prsty se lehce dotýkaly jeho ramen. Měla na krku stejný medailonek, jaký jsem právě vytáhl z vody.
Vyrazil jsem ven, do chladného vzduchu františkolázeňského parku, a teprve za kolonádou jsem se odvážil ohlédnout. Budova stála pevně, její kupole se hrdě tyčila k nebi, osvětlená měsícem. Vypadala dokonale, luxusně a bezpečně. Ale z oken v patře vycházelo slabé, modravé světlo, které se pravidelně střídalo s tepem srdce.
Nikdo mi druhý den nevěřil. Singer byl nalezen ve své pracovně, seděl u stolu, před sebou měl rozložené plány budovy, které byly na několika místech přerýsovány podivnými, nelogickými úhly. Dveře byly zamčené zevnitř. Na stole ležel jen prázdný kousek pergamenu, na kterém byla nakreslena stejná mapa hvězd jako na onom medailonku.
Budova tam stojí dodnes, přestože se říká, že ji museli zbourat a znovu postavit, protože se nebezpečně nakláněla k jedné straně, jako by se snažila někam vykročit. Mnozí si myslí, že šlo jen o špatné základy v měkké půdě. Já ale vím, že se jen tehdy snažila zbavit něčeho, co v jejím nitru zůstalo uvězněno. Pokud se vydáte do Františkových Lázní, zajděte k Císařským lázním za soumraku, kdy se světlo láme o mramorové sloupy. Pokud budete mít štěstí a v hale zavládne absolutní ticho, možná uslyšíte, jak se pod podlahou ozývá tiché, rytmické klepání stříbrného kovu o dno, které tam podle všech map vůbec nemá být.