Příběh: Libocká 36
Vojtěch zaťal prsty do hrubé omítky, až se mu pod nehty usadil prach, a sledoval, jak se v oválném okénku pod střechou cosi pohnulo. Nebyl to závan větru, který by rozčísl dusný vzduch letního večera, ani stín pobíhající kočky. V tom úzkém průhledu, jenž připomínal rybí oko hledící do prázdnoty, se na zlomek vteřiny zalesklo světlo, které nemělo žádný zdroj. Nebylo to slunce, nebylo to ani mihotání svíce. Byla to studená, namodralá záře, která na okamžik obtáhla segmentovou římsu tak ostře, že se zdálo, jako by se dům v Liboci vlnil v základech.
„Už zase,“ vydechl Václav, libocký rychtář, a odplivl si do prachu cesty, přestože jeho ruce, sepjaté za zády, se třásly.
Stáli před domem, který jako by byl vytesán z ticha. Vojtěch, místní kameník, se opatrně přiblížil k domovním dveřím. Cítil z nich podivný chlad, jenž se nehodil k rozpáleným kamenům cesty. Vonělo to tam starým vápnem, vlhkou hlínou a něčím kovovým, co připomínalo pach bouřky těsně před úderem blesku. Dům byl tichý, až na to, že z nitra stěn vycházel rytmický zvuk, připomínající tlumené bušení srdce.
„Někdo tam musí být,“ zašeptal Vojtěch a pohlédl vzhůru k výklenku ve štítu. Soška světce, jejíž tvář byla ohlodaná časem a dešti, vypadala, jako by se její prázdné oči dívaly přímo na ně. „Viděl jsi to, rychtáři? Ta záře nepatřila světu lidí.“
Rychtář Václav nehnul ani brvou, jen upřeně zíral na dům. „Před týdnem jsem tam poslal pacholka, aby zkontroloval střešní trámy. Vrátil se za hodinu, bledý jako stěna, a od té doby nepromluvil jediné slovo. Jen sedí v koutě a kreslí prstem do hlíny ovály. Přesně takové, jaké má ten dům místo oken.“
Vojtěch znovu vzhlédl. Ve štítu se v tu chvíli pohnula stínová silueta. Nebyla to lidská postava, spíše shluk kouře, který se formoval do podoby něčeho, co kdysi mělo ruce a hlavu. Postava se naklonila z výklenku a prstem přejela po římse. V místě, kde se dotkla kamene, začala omítka černat a drolit se, jako by ji někdo vypálil žhavým železem. Vojtěch ucítil, jak mu na čelo dopadla kapka – nebyla to voda, ale hustá, tmavá tekutina, která pálila na kůži jako louh.
„Musíme dovnitř,“ vyhrkl kameník, poháněn směsí strachu a neovladatelné zvědavosti. „Něco tam drží, co nemá být vypuštěno.“
„Zkusili jsme to včera,“ opáčil Václav a v jeho hlase zazněla únava, která byla hlubší než stáří samotného domu. „Dveře jsou zamčené zevnitř, přestože uvnitř nikdo nežije už celé generace. A když jsme chtěli vyrazit okna, kámen pod našimi sekyrami změkl jako vosk. Ten dům nás nepustí dovnitř, ale zároveň nás nenechá odejít. Cítíš to? Ten dům se nadechuje.“
Skutečně, s každým dalším okamžikem se fasáda zdála být blíž. Segmentová římsa, kdysi elegantní prvek barokního vkusu, nyní připomínala sevřené obočí. Z oválných okének se vyvalil obláček šedého dýmu, který se nekroutil ve větru, ale držel se u země jako živý tvor. Vojtěch udělal krok vzad, jeho boty skřípěly o štěrk, ale nedokázal odvrátit zrak. Uvnitř výklenku se objevila malá, světélkující věc. Byla to drobná skleněná kulička, která se kutálela po římse tam a zpět, jako by si s ní někdo neviditelný hrál. Zastavila se přesně nad vchodem a začala pulzovat v rytmu, který se začal přenášet do Vojtěchovy hrudi.
„Musíme pryč,“ zavelel rychtář a popadl Vojtěcha za rameno. „Tohle místo nepatří Bohu ani lidem. Ať už tam uvnitř přebývá cokoli, čeká to, až někdo odemkne bránu.“
Otočili se a utíkali pryč, jejich kroky duněly prázdnou ulicí. Vojtěch se však na konci cesty přece jen ohlédl. Dům stál nehybně, zalitý měsíčním světlem, ale v oknech už nebyla tma. Za každým z nich se mihotala ta stejná namodralá záře, jako by se uvnitř rozevíraly stovky očí.
Dům v Libocké ulici tam stojí dodnes, přestože z něj zbylo jen torzo ohlodané časem a nepochopitelným žárem. A ti, kteří dnes procházejí kolem jeho zbytků, občas v tichu večera uslyší, jak se kámen pod jejich nohama jemně zachvěje, jako by se pod troskami stále ještě nadechovalo něco, co kdysi dávno zapomnělo, jak odejít. Stačí jen přijít blíž a přiložit ucho k rozpraskané zdi, abyste pochopili, proč se místní raději dívají jinam.