Příběh: Liliová (Praha 1)
Když se na Liliové rozlomil svět
Dveře domu U zlaté židle se zavřely s takovým nárazem, že se z okna č. 4 vyvalil kousek omítky, jako by je někdo zaťal pěstí. Za nimi zůstal jen stín vysokého muže v černém plášti, který se nehnul, i když vítr z Betlémského náměstí rozhazoval prach po dlažbě. Na prahu ležela svíčka, jejíž vosk ještě kapal na kamenné schody, a v ruce mu zůstal list pergamenu, napůl spálený na okrajích. *„Píše se rok Páně 1348, a já, Jindřich z Rožmitálu, jsem viděl, jak se na tomto místě rozpadla noc.“*
V domě U zlaté židle nikdo nespatřil, jak ten muž vnikl. Jenže ráno, když se zdejší řezník Mikuláš probudil, našel na stole vedle svíčky jeho plášť – prázdný, jako by se z něj odpařil. A na zdi nad krbem, kam nikdo nemohl dosáhnout, se objevila ruka. Bílá, s prsty propletenými jako u modlitební postavy, ale bez tváře, jen s očima, která ho sledovala i přes zavřené víčka.
Mikuláš se rozběhl ke klášteru na Karlově, kde bydlil bratr Dominik, známý svým rozumem. *„Tam se děje něco, co není z tohoto světa!“* křičel, zatímco za ním z domů na Liliové začaly padat další svíčky – samy od sebe, jako by je někdo foukal. Dominik přišel s křížem a olejem, ale když vstoupil do domu, uviděl jen prázdný pokoj a na stropě malbu, kterou nikdo nikdy nemohl namalovat: černou siluetu muže, který držel v ruce lilii – a ta kvetla i v temnotě.
Téhož večera se na náměstí sešli všichni, kteří tu měli něco společného: řezník Mikuláš, pekařka Markéta, která tvrdila, že slyší v domě U zlaté židle šepot dětí, a starý Žid Juda, který prohlásil, že liliová ulice byla kdysi bránou mezi světy. *„Když se rozlomí čas, někdo musí platit,“*, sykl. *„A ten, kdo to viděl, už je mrtvý.“*
Ale Jindřich z Rožmitálu žil. A když ho druhý den našli v kapli Panny Marie u Betléma, měl v ruce ten samý pergamen – tentokrát čistý, jako by nikdy nehořel. *„On tam ještě je,“*, šeptal. *„A čeká.“*
Dnes stojí dům U zlaté židle jako všechny ostatní, s novými okny a omítkou, která zakrývá stopy toho, co se stalo. Ale když v zimě vychladne, a vítr z Vyšehradu prohání se Liliovou, někdy se zdá, že ze stínu domu č. 4 vykukuje tvář muže v černém – a jeho oči jsou plné lilií, které nikdy neuvadnou.