Příběh: Lužický seminář
„Kde jsi to schoval, ty blázne? Kde je ten seznam!“
Hlas bratra Šimona se rozlehlo prázdným prostorem, kde právě teď, v červnu roku 1726, stál jen hrubý obrys základů a čerstvě položený kámen. Prach z rozmělaného vápna vířil ve vzduchu a osedal na černých kňěžských rouchách. Šimon stál tváří v tvář mladému pomocníkovi jménem Janu, který se třásl jako osika a v dlaních křečovitě svíral malý kousek pergaminu.
Kolem nich vládla hnullable hluk pražské Malé Strany, ale zde, v rámci budoucího Lužického semináře, se vzduch zdál být těžký a hustý, prosycený pachem vlhkého kamene a čerstvě kopaného bahna. Jan nepromluvil. Jen zíral do prázdna, jeho oči byly rozšířené a zornice malé jako špendlíkové hlavičky. V rukou držel papír, který neměl existovat. Byla to rada jmen, psaná rukou, která se zdála být starší než samotné zdi, jež se měly v tomto místě vyvrtat k nebi.
Šimon vytrhl pergamin z jeho prstů. Když se podíval na text, ztuhl. Jména na seznamu nebyla jména studentů, kteří měli z Horní Lužice přicházet studovat. Byla to jména lidí, kteří v Praze nikdy nežili, a přesto byla vedle nich uvedena přesná místa v budovně, která se teprve stavěla. Pokoje, chodby, kaple svatého Petra – vše bylo popsáno s děsivou přesností, jako by ten, kdo to psal, viděl budovu hotovou, přestože v tu chvíli zde stály jen první řady cihel.
„Tohle je žertv, Janu. Kdo ti to dal?“
Jan konečně otevřel ústa, ale místo slov z nich unikl jen chraplý zvuk, připomínající šumění větru v hlubokém lese. Ukázal prstem směrem k nároží, kde se v budoucnu měla objevit socha svatého Petra. V tu chvíli tam nebyl nikdo, jen prázdný prostor a hromada stavebního materiálu. Přesto však oba muži pocítili náhlý, mrazivý chlad, který jim pronikl až do morku kostí, i když slunce pálilo do klobuků.
Šimon se rozhodl tajemství pohřbít. Věřil, že pokud ten papír zničí, přeruší nit, která spojovala tento nově vznikající dům s něčím, co nebylo z tohoto světa. V noci, když město utichlo a jen občasně zazněl zvon z blízkých věží, se vrátil k základnímu kameni. Zapálil lucernu, jejíž žluté světlo vrhalo na hrobové stíny, a pergamin v plamenech spálil. Popel rozfoukal do prašného větru, aby nezbylo nic.
Jenže když se o několik let později budova dokončila a první bohoslovci překročili její práh, stalo se něco nevysvětlitelného. Jeden z mladých studentů, který se v budově zcela ztratil, přišel k bratru Šimonovi, který už byl tehdy starším mužem, a s úžasem mu oznámil, že v jedné z nově vyvrtaných stěn, hluboko v omítce, našel vytesaný seznam jmen.
Šimonovi zbledla tvář. Byla to přesně ta stejná jména, která před lety spálil. Jména byla vytesána do kamene zevnitř, jako by je tam někdo vryl v momentě, kdy se zdi zvedaly, přestože nikdo z dělníků ani architektů Dientzenhofera o žádném seznamu nemluvil. Co bylo ještě zvláštnější – vedle některých jmen byla vytesána data. Data narození a smrti, která se týkala lidí, kteří do budovy vstoupili až o deseti letech později.
Když Šimon položil ruku na ten chladný kámen, pocítil pod prsty jemné vibrování, jako by stěny dům dýchaly a šeptaly věci, které lidský rozum pojmout nemůže. Ten seznam nebyl jen seznamem obyvatel, byl to záznam osudů, které byly v tomto místě zapsány dříve, než se vůbec staly.
Kdo vytesal jména do zdí, které v tu dobu ještě neexistovaly, a proč se v budově Lužického semináře i po staletích občas ozývá šepot v jazyce, který už nikdo z přítomných nerozumí? Odpověď zůstala uvězněna v tichých chodbách a v kamenném pohledu svatého Petra, který z nároží budovy stále pozoruje každého, kdo vstoupí do tohoto domu s otázkou v srdci.