Příběh: Městská knihovna v Praze
„Tady to končí, pane Vondráček, dál už nesmíte,“ zasyčel mladý strážce a pevně sevřel ruku staršího muže, který se pokoušel proklouznout mezi regály v hlubokém tichu sálů.
Vondráček se prudce vytrhl. Jeho prsty, žluté od tabáku a inkoustu, se třesly, když v dlani svíral malý, vyvržený lístek papíru. Vzduch v budovně voněl po starém lepidle, vakuovém prachu a chladu mramoru, který pronikal skrz podupované boty. Byl to rok 1929, budova na Mariánském náměstí byla nová, voněla čerstvým tmelem a ambicemi, ale Vondráček v ní hledal něco, co do moderního světa nepatřilo.
„Jen jeden kout, jen jednu polici!“ vyhrkl Vondráček a jeho hlas se rozbil o vysoké stropy. „Vím, že jsou tady. Vím, že je přenesli z té staré trestnice na Zderazi, než je rozvrhali do těchto sálů. Ty knihy nepatří do katalogu, ty patří do tmy!“
Strážce ho neznal. Pro něj to byl jen další zbláznilý sběratel, který se v nově otevřené instituci ztrácel. Jenže Vondráček nebyl obyčejný návštěvník. Byl to muž, který věřil, že slova mohou být vězením. Tvrdil, že některé svazky, které knihovna s sebou vleklá z předchozích sídel, nesmějí být čteny při denním světle, protože jejich obsah mění člověka, který je pronikne.
Vondráček využil okamžiku, kdy strážce odvrátil pohled k otevřeným dveřím, a prudce se vrhl směrem k vestibulu. Tam, kde se tyčil podivný sloup z tisíců knih, obklopený zrcadly, se prostor nekonečně znášel. Vondráček se zastavil před tímto zrcadlovým labyrintem. Jeho vlastní odraz se v tisících skleněných ploch množil, ale v jedné z nich, hluboko v pozadí, viděl něco jiného. Viděl postavu, která tam nestála.
Byla to žena v šatech z jiné doby, s prsty položenými na hřbetu knihy, kterou Vondráček hledal celá léta. Byla to kniha bez názvu, psaná inkoustem, který prý svítil v naprosté tmě. Vondráček k ní natáhl ruku, ale dotkl se jen studeného skla zrcadla.
„Kde jste ji schovali?“ zakřičel do prázdného prostoru, zatímco se zrcadlové odrazy začaly vlnit, jako by se někdo pod nimi hloubky pohnul.
Strážce ho konečně dopadl a hrubě ho vtlačil proti zdi. V tom okamžiku se z hloubi sálů ozval zvuk, který v té chvíli neměl smysl. Byl to zvuk loutkových šňur, které se napíňají, a tiché, dřevěné zaklapání loutkových úst, přestože v budově nebyl v tu chvíli žádný loutkář. Vondráček ztuhl. Zrcadla v vestibulu na vteřinu zmatněla a obraz se v nich rozkroutil.
Když ho strážce vyvedl ven na čerstvý vzduch Mariánského náměstí, Vondráček ztichl. Už nekřičel. Jen se neustále díval zpět na okna budovy. V dlani stále svíral onen lístek papíru, který našel v jedné z knih. Byla na něm napsána jediná věta: „Kdo hledá konec příběhu, stane se jeho součástí.“
Vondráček se do knihovny už nikdy nevrátil. Zmizel z Prahy bezstopy, zanechal svůj byt neupravený a peníze na stole. Jediné, co po něm zůstalo, byl zápis v knihovním registru z onoho dne. Strážce totiž při následném obchodu sálů našel na podlaze u zrcadlového sloupu jednu jedinou věc. Byl to malý loutkový prst z vyvrhovaného dřeva, který byl stále teplý, jako by ho právě před sekundou někdo pustil.
Kdo dnes vstoupí do vestibulu a zadívá se hluboko do zrcadel obklopujících knihovní sloup, možná uvidí v odrazu muže s žlutými prsty, který tichým hlasem šeptá, že hledaná kniha je stále někde tady, schovaná v mezerách mezi řádky, které nikdo nesmí dočíst.