Příběh: Meziměstská telefonní ústředna
„Rychleji, Anežko, ta linka z Brna nesmí utrhat!“ zakřičel dozorčí nad hlavami stovek žen, které v obrovském sále s vysokou klenbou rytmicky zapívaly šňůry do otvorů.
Anežka se přikrčila k přístroji, prsty měla od neustálého pohybu zrudlé a v nose cítila pronikavý pach ozónu smíchaný s vůní levného pudru, který používaly její kolegyně, aby přebily pach potu v horkém sále. Nad ní se v šeru klenby vznášely tisíce drátů jako obří pavučina, která měla spojit celý kraj. Vzduch v budovně v Fibichově ulici vibroval elektřinou a neustálým cvakáním přepínačů, které znělo jako tisíce malých kopyt dopadajících na dláždění.
V ten moment se stalo něco, co v záznamech ústředny z roku 1927 zůstalo nevypsáno. Anežka zaslechla v jedné z linek hlas, který tam neměl být. Nebyl to hovor z jiného města, nebyl to ani šum vzdáleného vedení. Byl to šepot, čistý a blízký, jako by mluvčí stál přímo za jejími zády a dýchal jí do krku.
„Hledej mě v hloubce, kde voda nikdy netekla,“ ozval se mužský hlas.
Anežka ztuhla. Ruka s kabelovkou jí zůstala viset ve vzduchu. Rozhlédla se kolem sebe, ale kolem ní jen stovky spojových manipulantek v černých bluzkách mechanicky pracovaly, neviděly ani nesly nic zvláštního. Hlas byl slyšet pouze v jejich sluchátkách.
Když se znovu přiložila k přístroji, hlas pokračoval. Mluvil o věcech, které Anežka nemohla znát – o tajných chodech pod budovou, o snovém bazénu, který v plánech byl, ale který nikdo z nich nikdy neviděl, a o sochách na fasádě, které v noci prý mění své pohledy. Anežka se podívala k oknům, za kterými v dálce čhlily nadživotní postavy Ladislava Kofránka. Socha představující telefon v ní v tu chvíli vypadala spíše jako strážce brány do jiného světa než jako ozdoba domu.
„Kdo jste?“ vydechla do mikrofonu.
„Jsem ten, kdo slyší všechno, co bylo zamlčeno,“ odpověděl hlas a náhle se změnil v hluboký, dunící zvuk, který otřásl samotnými základy budovy.
V sále zničivně prasklo jedno z vypínačů. Modrý záblesk oslepil Anežku a vteřinu poté nastalo absolutní ticho. Všechny linky zmlčely. Stovky žen zastavily svou práci a zmateně se dívaly na dozorčího. Jen Anežka cítila, jak jí po zátylku stéká studený pot. V uších jí stále znělo poslední slovo, které jí ten neznámý zašeptal: „Sestupuj.“
Když se provoz obnovil, Anežka už nebyla stejná. Každý večer, poté co opustila monumentální budovu s jejími osmibokými věžemi, se vracela k portálu. Stála u soch a pozorovala, jak se v nich láme světlo zapadajícího slunce. Věděla, že pod jejími nohami, hluboko v základech, kde se křížily tisíce měděných žil, existuje prostor, který nebyl v žádném plánu zapsán.
Jednou v noci, krátce před koncem léta, Anežka našla v sále otevřený poklop do suterénu, který tam nebyl nikdy dříve. Schody vedly dolů do tmy, kde vzduch byl chladný a vlhký, připomínající vůni starého kamene a zapomenutých snovů. Šla dolů, vedená pouze tichým pípáním, které jí znělo v hlavě jako volání z hloubi země.
Když dorazila na konec schodů, našla jen prázdnou místnost s vysokým stropem, kde se v rozích hromadila tma. Uprostřed místnosti ležela jedna jediná telefonní schránka, od které nevedl žádný drát. Žádná linka, žádná elektřina. Přesto v ten moment začala zvonit.
Anežka zvedla sluchátko, ale na druhé straně nebyl hlas. Slyšela pouze zvuk tekoucí vody a vzdálený smích lidí, kteří v té místnosti nikdy nebyli. Když chtěla mluvit, zjistila, že nedokáže vydat zvuk. Schránka jí z ruky vyklouzla a s tichým žuchotem dopadla na beton.
Anežka z budovy odešla v následujícím týdnu, bez vysvětlení, a nikdy se do Žižkova nevrátila. Dozorčí si jen postěžoval nad ztrátou pilné zaměstnanky. Nikdo z ostatních nikdy neviděl ten poklop, nikdo z ostatních neslyšel ten hlas.
Budova s jejími hrdými věžemi a kamennými obrazy zůstala stát, jako obrovský stroj na uchovávání tajemství. A kdokdykoliv dnes někdo prochází kolem jejího tichého průčelí, může mít pocit, že z hloubi betonu k němu někdo stále volá, jen aby zjistil, zda je konečně připraven sestoupit dolů.