Příběh: Moravskoostravský hrad
Bylo to v pondělí ráno, kdy Martin zjistil, že podlahový kamenný sloup ve svém pokoji stál náhle nepohyblivěji než obvykle. Kůže mu zašuměla chladem, ačkoliv v místnosti se rozpínal zářivý teplý paprsek poledního slunce. Zvedl ruku, aby přitiskl k povrchu kamene, jehož starostlivou opravu již dávno dokončil sám. Něco se muselo změnit.
Nevolal nikoho; chtěl si to zpracovat samoten. Přesto však jejich neustálé bouchání na stromech za okny mu připomínalo, že neprojdou časem ani jeho úvahy o této místnosti, která patřila k hradu.
„Nikdy bych se neměl dozvědět...“ zahučel si Martin, ale zněl jako vzdálený šepot někoho na posledním konci ulice. Když odvrátil pohled od kamenů podlahy, jeho myšlenky se přesunuly k hradu – zvířecí hráz stojící jako ohrožený strážce na hranicích času a paměti.
Dlouho už slyšel pověsti o hradě, které se předávaly od starší generace. Říkalo se, že za jeho zdmi skrývá své tajemství; že někdo si tam střežené zlé srdce nebo prokletí ulovil. Martin však nikdy nepovažoval toto za ničím více než starou pověst.
Jeho ruka již opustila kámen a nyní se dotýkal okna, kde vzduch odhalil stopy zimy před nedávnem. Vzdálené vrchy začínaly ztrácet svou zelenost v červenavém paprsku slunce – odkud se zdál poznat starší a tichý duch, který hradu náležel.
Když si povídal s chůvou před nedělním obědem, vyprávěla o Laurinovi z Chřenovic – posledním hejtmanovi, jehož jméno znělo v tajemných řečech. Říkala, že Laurin už nikdy nevyšel ven po té noci, kdy ho na hradu navštívilo zjevení – a od té chvíle se za ním skrývala dlouhá stínová ticho.
Martin vstal z lavičky před oknem. Přitiskl si ruce k prsům, chtěl se probudit z toho pocitu, jaký v něm poháněla hra strachu a naplnění současně. „Jen pověsti,“ slyšel své slova zase jako šepoty, ale vítr za nimi nesl příběhy starších dob.
Vracel se ke dveřím místnosti a k výhledu na hrad. Jeho mysl už se nemohla s tímto místem rozloučit. Neboť co by mohlo být pravdou za pověstmi, které zápasily ve vzdálených pamětech?
„Nezůstane to tak dlouho skryté...“ říkal si. Ale když se znovu podíval ven, zdálo se mu, že hrad dýchal tichým zvukem – jako by mluvil prostřednictvím větví stromů a prachových oblaků na svém strmém útesu.
Když Martin opustil svou obydlí, šel rychlými kroky do starého města. Nebylo mu líto, že ušklíbal jeho klid, ani nemohl snést ticho. Nemohla se bát tolik, nebo spíše chtěla znovu objevit a porozumět tomu, co kdysi zde proběhlo.
Při přechodu hradní branou se Martinovi vstříc zvali prachové oblaky světlem – jako by jejich stíny držely ve svém klíně dávné tajemství. Jeho ruce mrazily, i když vzduch již nosil úsvit.
„Kdo jsi?“ zvolal si Martin, jakoby chtěl odpověď nebo alespoň vědět pravdu za tím. Ale odpověď byla v tichu hradu – který nikdy nepromluví.
A tak se Martin uchýlil do chladného soumraku, kde mnohé slunce již uplynuly a závoj záhad ještě více zahalil duchové. Konec jeho návštěvy se blížil jako stín na odchod, připomínajíc, že co se tam tehdy opravdu stalo, se nikdo nedověděl. Zdi pamatují – ale nepromluví.