Příběh: Myslivna Liboháj
Klára zaryla prsty do vlhké hlíny a s tlukoucím srdcem sledovala, jak se odlesk hladiny Libohájského rybníka láme o dórské sloupy, které jako by v šeru večera vyrostly přímo z mlhy. Vzduch v hájku voněl tlejícím listím a něčím těžkým, kovovým, co připomínalo čerstvě vybitý oheň. Před ní stála myslivna, její bílá omítka se v měsíčním svitu zdála být až nepřirozeně jasná, skoro jako by dýchala. Jan Josef Dobřenský tehdy v roce osmačtyřicátém přísahal, že dveře této hájovny zůstanou zamčené pro každého, kdo nezná klíč vyrytý do pečetního prstenu, jenž zmizel v hlubinách Kamenného potoka.
Klára se přikrčila za kmen starého dubu, když zevnitř zazněl zvuk, který do těchto lesů nepatřil. Bylo to pravidelné, kovové klepání, jako by někdo v pomalém rytmu odkládal stříbrný příbor na mramorovou desku. Cvak. Cvak. Cvak. Každý úder jí rozvibroval žebra. Věděla, že panství patří rodu, který odsud musel odejít, ale místní lidé v Chotěboři si po generace šeptali o tom, že se někdo vrátil, aby dokončil večeři, kterou přerušila náhlá ztráta domova.
Zatlačila na těžké dubové dveře, které se podivně snadno podvolily, jako by na ni čekaly. V hale, kde se kdysi pod dórským sloupovím scházela šlechta, panovalo ticho tak hluboké, že v něm bylo slyšet vlastní krev v uších. Na dlouhém stole z masivního dřeva leželo prostírání pro dva. Svícny, které tam neměly co dělat, hořely jasným, nehybným plamenem bez jediného pramínku kouře. Klára udělala krok vpřed, její boty na podlaze nezanechaly ani zvuk, ani stopu v prachu, který pokrýval zbytek místnosti.
Naproti ní seděla postava v empírovém kabátci, zády ke dveřím. Muž se nehýbal, jen jeho ramena se lehce zvedala v pravidelném, téměř neznatelném dechu. Klára chtěla ustoupit, ale její nohy jako by přirostly k podlaze. Vtom muž pomalu otočil hlavu. Nebyla to tvář živého člověka, ale spíše odraz v zrcadle, které někdo příliš dlouho ponechal v nečinnosti. Jeho oči, jasné a chladné jako voda v rybníce pod ledem, se upřely přímo na ni.
Slečno, řekl hlasem, který zněl jako drcení starého pergamenu, přišla jste pozdě, nebo příliš brzy. Marie Frederika už odešla, ale stůl stále čeká na svědka.
Klára vydechla, mráz jí přejel po páteři a v té chvíli se celá místnost zachvěla. Rizalit se zakymácel, jako by se měl každou vteřinou zřítit do hlubin času. Muž vstal, jeho postava byla vysoká, štíhlá, s rysy, které jako by byly vytesány z chotěbořského kamene. Zvedl ruku a ukázal na prázdnou židli naproti sobě. Na stole ležel otevřený dopis s pečetí, která patřila Dobřenským, ale inkoust na něm vypadal, jako by právě zaschl.
Když Klára o několik minut později vyběhla ven do chladné noci, dveře za ní zapadly s takovou silou, až se otřásla půda pod nohama. Když se ohlédla, myslivna vypadala přesně tak, jak ji znala z vyprávění – jako ruina, která se pomalu hroutí do zapomnění, bez oken, bez dveří, jen s torzem sloupů vystupujících z neprostupné vegetace.
Jenže na prahu, tam, kde by měla být jen suť a mech, ležela stříbrná lžička, stále ještě teplá od horkého čaje. Klára se jí nedotkla. Věděla, že něčemu, co nemá své místo v čase, se nemá brát jeho jediný důkaz existence. Dodnes se vrací k Libohájskému rybníku a sleduje, zda se v troskách neobjeví záblesk světla, protože ví, že ten muž u stolu stále čeká, až někdo usedne naproti němu a dočte zbytek dopisu, který vysvětluje, proč se rodina nikdy skutečně nevrátila. Pokud chcete vědět, co bylo napsáno mezi řádky, stačí jen projít kolem rybníka, když se hladina ani nepohne a les kolem zmlkne v očekávání dalšího hosta.